25 Cdo 2150/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2150/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2008 Spisová značka:25 Cdo 2150/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2150.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 10 předpisu č. 550/1990Sb. § 11 předpisu č. 550/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2150/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně K. N.  s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o 48.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 333/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2005, č. j. 16 Co 339/2005-175, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2005, č. j. 16 Co 339/2005-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.                                           O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku – Místku poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem, rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 17 C 333/99-154, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalující společnosti (díle jen „žalobkyně“) částku 35.379,- Kč s příslušenstvím, co do 13.283,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně, která se na svém bývalém zaměstnanci domáhá náhrady za penále, které zaplatila H. z. z. p. (dále jen „HZZP“) za opožděný odvod pojistného za žalovaného. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný nastoupil u žalobkyně (svého dřívějšího zaměstnavatele) do pracovního poměru od 1. 12. 1993, kdy jí nahlásil, že je pojištěncem V. z. p. (dále jen „VZP“), a žalobkyně platila zdravotní pojištění za žalovaného této zdravotní pojišťovně.  Podle údajů Centrálního registru se žalovaný stal pojištěncem H. z. z. p. (dále jen „HZZP“) od 1. 6. 1994 a byl jím do 31. 12. 1995. Na podzim 1998 byla ze strany VZP provedena kontrola pojistného u žalobkyně a bylo zjištěno, že za období 6/1994 – 12/1995 bylo pojistné za žalovaného placeno VZP a nikoliv HZZP. Žalobkyni bylo vyměřeno penále za opožděný odvod pojistného za žalovaného ve prospěch HZZP ve výši 48.662,- Kč, ke dni 17. 1. 1996 by činila výše penále 13.283,- Kč. Soud vzal za prokázané, že nejpozději v prosinci 1995 žalovaný věděl, že v předchozím období byl pojištěn u HZZP a že nebyl pojištěncem VZP, tehdy se nechal přeregistrovat k VZP, jejímž pojištěncem se stal opět od 1. 1. 1996, avšak žalobkyni to nesdělil, a proto za něj žalobkyně platila nadále pojistné VZP. Dlužné pojistné za období 6/1994 – 12/1995 zaplatila HZZP až po provedení kontroly v listopadu 1998. Protože žalovaný porušil prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. a § 11 písm. b) zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, když neoznámil svému zaměstnavateli změnu zdravotní pojišťovny, a tak mu zabránil provést opatření k tomu, aby penále dále nenarůstalo, neboť žalobkyně mohla zaplatit dlužné pojistné HZZP nejpozději do 17. 1. 1996, kdy byla splatnost za prosinec 1995. Soud uzavřel, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu způsobenou nárůstem penále za dobu od 17. 1. 1996 do 23. 10. 1998, neboť v té době mu již bylo známo, že před 31. 12. 1995 byl pojištěn u HZZP, přesto tuto skutečnost ani dodatečně žalobkyni neoznámil, proto odpovídá za škodu, která je ekvivalentem zaplaceného penále ve výši 35.379,- Kč. Protože žalobkyně neprokázala, že před 31. 12. 1995 žalovaný věděl o svém pojištění u HZZP, byla žaloba ve zbytku zamítnuta. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 16 Co 339/2005-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nárok žalobkyně však neshledal důvodným. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že podpis žalovaného na smlouvě o všeobecném zdravotním pojištění s HZZP ze dne 16. 4. 1994, kterou žalovaný předložil, není pravým podpisem žalovaného, odvolací soud dovodil, že se žalovaný nikdy nestal pojištěncem jiné zdravotní pojišťovny, než je VZP, neboť neučinil žádný úkon ke změně zdravotní pojišťovny ve smyslu § 10 odst. 1 zák. č. 550/1991 Sb. Ve zdravotní dokumentaci žalovaného byl údaj o jeho pojištění u HZZP uveden poprvé 4. 2. 1994, nebylo však objasněno, na základě čeho byl tento údaj zaznamenán. Odvolací soud uzavřel, že v prosinci 1995 byl žalovaný při jednání na pobočce VZP mylně informován, že není pojištěn u VZP, žalobce mylně zaplatil pojistné za žalovaného HZZP a rovněž bezdůvodně zaplatil penále za pozdní odvod pojistného. Za škodu takto vzniklou žalovaný nenese odpovědnost, neboť nezměnil zdravotní pojišťovnu, a nemohl tak porušit povinnost stanovenou v § 11 písm. b) zákona. č 550/1991 Sb. Na tom nic nemění, zda bral na lehkou váhu sdělení své manželky, že mohlo dojít ke změně zdravotní pojišťovny, protože žalovaný sám neprojevil vůli pojišťovnu změnit, a není podstatná ani návštěva žalovaného na pobočce VZP v prosinci 1995, kde byl mylně informován o tom, že nebyl v minulém období pojištěncem této pojišťovny. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žalovaný byl  v období od 1. 6. 1994 do 31. 12. 1995 pojištěncem HZZP, neboť po dobu jednoho a půl roku takový právní vztah existoval, a tato skutečnost jí nebyla žalovaným oznámena. Pokazuje na to, že žalovaný byl veden centrálním registrem pojištění a samotnou HZZP jako její pojištěnec a ve stejném období nebyl veden u VZP, a navíc 31. 12. 1995 projevil svou vůli přeregistrovat se od HZZP k VZP. Dovozuje, že žalobkyně nemá povinnost dokazovat, že žalovaný provedl bezvadný právní úkon ke změně zdravotní pojišťovny, a nelze po ní žádat, aby prokazovala nejen faktickou existenci pojistného vztahu, ale také charakter a bezvadnost právního úkonu, kterým měl právní vztah u HZZP vzniknout. Žalovaný neprokázal, že nepodepsal smlouvu s HZZP, jeho obrana je postavena na tvrzení takové úrovně nedbalosti, která znemožňuje zcela zjistit podstatné okolnosti související s jeho zdravotním pojištěním, o tyto otázky se nezajímal, nechával je na manželce. Smlouvu o zdravotním pojištění s HZZP s falešným podpisem měl po dobu zhruba šesti let „v šuplíku“, plně ve své dispozici a o celou věc se začal zajímat až v průběhu soudního řízení. Nejpozději 31. 12. 1995 žalovaný nade vší pochybnost věděl, že došlo buď ke změně zdravotní pojišťovny z VZP na HZZP, nebo k tomu, že byl po rozhodné období veden jako pojištěnec jiné zdravotní pojišťovny. Neoznámení změny zdravotní pojišťovny je porušením povinnosti dle § 11 písm. b) zák. č. 550/1991 Sb. a způsobilo žalobci škodu, a rovněž neoznámení skutečnosti, že v otázce zdravotního pojištění žalovaného došlo k významným nesrovnalostem či omylu, vedlo ke vzniku škody a je porušením právní povinnosti vyplývající z ust. § 415 obč. zák a § 171 zák. práce. V případě, že nedošlo ke změně zdravotní pojišťovny, ale k nejasnostem a nesrovnalostem v otázce jeho pojištění, měl o tom informovat svého zaměstnavatele, který by provedl kroky k tomu, aby další škoda nevznikla. Pokud by žalovaný nebral na lehkou váhu kroky manželky, které pravděpodobně vedly ke skutečnému či domnělému přehlášení k HZZP, nedošlo by ke škodě. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní normy, když neshledal jednání žalovaného v rozporu s ust. § 11 písm. b) zák. č. 550/1991 Sb., popř. jako porušení právní povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák a § 171 zákoníku práce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně se vlastně domáhá přezkoumání důkazů provedených odvolacím soudem, a má za to, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů provedené krajským soudem, které není v rozporu s pravidly logického myšlení. Podle § 171 a § 172 zák. práce je třeba při zkoumání zavinění žalovaného vycházet z forem zavinění, které stanoví § 4 trestního zákona. Zaměstnavatel je povinen prokazovat zavinění a nelze učinit závěr, že žalobkyně splnila svoji důkazní povinnost prokázat zavinění žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti s provedenou penalizací. Poukazuje na to, že neučinil žádný právní úkon, ze kterého by se dalo bez pochybností usoudit, že se stal pojištěncem