25 Cdo 2181/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2181/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2003 Spisová značka:25 Cdo 2181/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2181.2002.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 164 předpisu č. 99/1963Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 534/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2181/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ S. Z. a B/ R. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2058/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. července 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, takto: I. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit prvému žalobci částku 1.955,- DEM, se zamítá. II. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit druhé žalobkyni částku 285,- DEM s 21% úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, se odmítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 5.075,- Kč k rukám JUDr. M. Č. do 3 dnů od doručení rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, č. j. 9 C 2058/96-76, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali náhrady škody způsobené na jejich vozidle a na zdraví druhé žalobkyně dne 21. 10. 1994, kdy zakoupili u žalovaného 2 balónky naplněné plynem, které poté v jejich voze vybuchly. Žalovaný, který na základě živnostenského oprávnění provozoval podnikatelskou činnost – plnění balónků lehkým plynem, plnil balónky vodíkem, který ve směsi se vzduchem tvoří výbušnou směs. Balónky zakoupené u žalovaného žalobci uložili do zavazadlového prostoru vozidla, po ujetí krátké vzdálenosti došlo k výbuchu a poškození vnitřního vybavení vozu, dětského kočárku a poškození sluchu druhé žalobkyně. Plnění balónků plyny tvořícími se vzduchem výbušnou směs bylo všeobecně zakázáno právně nezávaznými technickými pravidly G 40101. Policie ČR-Obvodní oddělení D. usnesením ze dne 10. 5. 1996 odložila trestní stíhání žalovaného s tím, že se nejedná o trestný čin a věc nelze projednat jako přestupek. Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 420a obč. zák. a vycházeje ze znaleckého posudku z oboru plynárenství J. V., z něhož vyplývá, že nejprve muselo dojít k prasknutí balónků vlivem styku s ostrými předměty, následnému uniknutí vodíku do prostoru vozidla a vytvoření směsi se vzduchem, a teprve poté vlivem iniciace (zápalka, cigareta nebo jen přeskok elektrostatického náboje) k výbuchu, dospěl k závěru, že žalovaný se podle § 420a odst. 3 obč. zák. zprostil odpovědnosti za škodu z provozní činnosti, neboť iniciace, tj. místo a zdroj zapálení výbušné směsi, nemá původ v provozní činnosti žalovaného. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 1999, č.j. 10 Co 706/99-88, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že odpovědnost žalovaného je třeba posuzovat podle ust. § 420 obč. zák., popřípadě ustanovení § 415 obč. zák., neboť škoda byla způsobena určitými fyzikálními vlastnostmi prodávaného výrobku, nikoliv přímo provozní činností žalovaného, a ze skutečnosti, že zákaz plnění balónků vodíkem byl stanoven pouze nezávaznou technickou normou, nelze dovozovat, že žalovaný žádnou právní normu neporušil. Plnil-li balónky ve tvaru zvířátek, tedy hračky, nebezpečným plynem, šlo o nebezpečný výrobek, jehož prodej zakazuje ust. § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a tento zákon rovněž v ust. § 9 a 10 ukládá prodávajícímu informační povinnost o vlastnostech prodávaných výrobků a je na soudu prvního stupně, aby objasnil, zda žalovaný této povinnosti dostál. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 15. 1. 2001, č. j. 9 C 2058/96-120, žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci 1.955,- DEM a druhé žalobkyni 285,- DEM s 21 % úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších částek 45,- DEM prvnímu žalobci a 1.715,- DEM druhé žalobkyni zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle ust. § 420 obč. zák., neboť prodejem balónků naplněných nebezpečným plynem, tedy prodejem nebezpečného výrobku, porušil ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., a protože neprokázal splnění informační povinnosti o vlastnostech prodávaného výrobku, porušil i ustanovení § 415 obč. zák. Při vyčíslení výše věcné škody vycházel z rozpočtu na opravu vozidla ve výši 1.555,- DEM a z potvrzení o ceně zničeného kočárku ve výši 400,- DEM, celkem tedy z požadovaných 2.000,- DEM přiznal prvnímu žalobci 1.955,- DEM a ve zbytku požadovaného plnění co do výše 45,- DEM žalobu zamítl. Znaleckým posudkem lékaře ORL byla škoda druhé žalobkyně spočívající v poškození sluchu a trvalých následcích v podobě hučení v levém uchu ohodnocena 85 body po 30,- Kč za bod, přičemž s ohledem na prokazatelně nepříznivé důsledky poškození sluchu druhé žalobkyně soud zvýšil bodové ohodnocení na dvojnásobek, tj. na celkovou částku 5.100,- Kč, která odpovídá 285,- DEM, a ve zbytku co do 1.715,- DEM žalobu ve vztahu k druhé žalobkyni zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., neboť žalovaný, který je chemik a vlastnosti prodávaného výrobku mu byly známy, prodával nebezpečný výrobek - hračku pro děti a porušil tak zákaz uvedený v § 7 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Žalovaný neprokázal, že by žalobce vůbec nějakým způsobem informoval o vlastnostech prodávaného výrobku a o nebezpečí z toho vyplývajícím nebo že by jim poskytl informace o obsahu balónků ústně v německém jazyce, jak tvrdil, nicméně i tak by se s ohledem na povahu výrobku nejednalo o náležité splnění informační povinnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. Žalovaný vznik škody zavinil a nezprostil se odpovědnosti za škodu v důsledku porušení zákazu prodeje nebezpečného výrobku, zejména když zamýšleným spotřebitelem je nezletilé dítě. Výše škody na automobilu, zřejmá z fotodokumentace ve spise Policie ČR a popsaná v protokolu o místním ohledání, byla náležitě doložena účtem z 29. 1. 1997, bylo prokázáno, že při nehodě ohořel dětský kočárek, jehož hodnotu zjistil soud prvního stupně, a poškození zdraví žalobkyně bylo prokázáno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neúplně zjištěném skutkovém stavu. Nesouhlasí se závěrem, že prodával nebezpečný výrobek, neboť prodej balónků naplněných vodíkem byl běžný, žádný právní předpis ho nezakazoval a takto plněný balónek nebyl na seznamu nebezpečných výrobků. Je přesvědčen, že nejednal protiprávně, a není tak dána podmínka jeho odpovědnosti za škodu. Pokud jde o splnění informační povinnosti, je obtížné s ohledem na odstup času prokázat jeho jednání v den vzniku škody, navíc když žalobci žalobu podali až po dvou letech. Poukazuje na to, že proti sobě stojí výpověď žalobců a jeho výpověď, když on uváděl od počátku, že ústně a dokonce v němčině upozorňoval na druh plynu, jímž je balónek plněn, a dovozuje, že nemůže být povinností prodejce podávat informace v cizím jazyce. Žalobci si navíc museli být vědomi, že kupují balónek plněný hořlavým plynem a ne vzduchem, neboť tento by se jinak nevznášel, přesto jej umístili do automobilu, kde muselo dojít k iniciaci; rovněž žalobci měli povinnost předcházet hrozícím škodám, které nedostáli, když s výrobkem plněným plynem nenakládali tak, jak by pravidla bezpečnosti ukládala. Namítá dále, že v řízení nebyl správně zjištěn rozsah způsobené škody, neboť z účtu za opravu vozidla plyne, že automobil byl přijat do opravy až po třech letech od nehody, není v něm zúčtována oprava dveří, které dle prvního žalobce měly být poškozeny, a