25 Cdo 2310/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2310/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2014 Spisová značka:25 Cdo 2310/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2310.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Advokacie Náhrada škody Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 42 obč. zák. § 39 obč. zák. § 24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2310/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalované JUDr. V. P., advokátce, se sídlem Praha 1, V Jámě 1, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, V Jámě 1, o zaplacení 288.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č.j. 19 Co 83/2013-95, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně JUDr. Veroniky Faltysové na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.809,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 8. 2012, č.j. 125 EC 18/2011-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 288.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka sepsala dne 25. 6. 1997 pro žalobce dohodu o rozpuštění sdružení a majetkovém vypořádání (dále jen „dohoda“). Podle této dohody mělo být sdružení založené mezi žalobcem a M. Š. rozpuštěno ke dni 25. 6. 1997, žalobce se měl stát výlučným vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí a veškerého dalšího majetku sdružení, M. Š. pak měl ve splátkách vyplatit vypořádací podíl ve výši 288.000,- Kč (splatil jej v době od 19. 1. 1998 do 7. 10. 2002). V soudním řízení vedeném M. Š. proti žalobci byla dohoda shledána neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť způsob vypořádání mezi účastníky v rozporu s ustanovením § 841 obč. zák. nerespektoval požadavek na rovnost podílů sjednaný ve smlouvě o sdružení ze dne 16. 1. 1994. Soud dospěl k závěru, že žalovaná podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odpovídá za škodu, která vznikla žalobci plněním na základě neplatné dohody, když jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti M. Š. je již promlčen. Žalovaná se své odpovědnosti nemůže zprostit tvrzením, že spoléhala na informaci svého klienta (žalobce), že vypořádací podíly obou stran budou stejné. Text dohody neobsahuje (kromě nemovitostí) vyjmenování majetku a závazků sdružení a vyčíslení jejich hodnoty, postrádá řešení otázky vnosů účastníků do sdružení. Žalovaná mohla škodě vzniklé žalobci zabránit při vynaložení takového úsilí, které je od advokáta možno požadovat, neboť neplatnost dohody o vypořádání byla způsobena nedostatky a pochybením při její formulaci. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č.j. 19 Co 83/2013-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že žalovaná sepsala dohodu podle požadavků svého klienta vedena právním názorem, že členové sdružení se mohou při rozpuštění sdružení vypořádat jinak, než bylo sjednáno ve smlouvě o založení sdružení. Stejný názor ostatně zaujaly i soudy nižších stupňů v soudním řízení vyvolaném M. Š.; k závěru o neplatnosti dohody dospěly až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1272/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že způsob majetkového vypořádání sdružení sjednaný ve smlouvě o sdružení (v daném případě rovnost podílů členů sdružení) musí být v dohodě o vypořádání respektován. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011 dospěl k závěru, že advokát by mohl nést odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku jím sepsané neplatné smlouvy pouze v případě, že by se jednalo o neplatnost „na první pohled“. Za situace, kdy žalovaná sepsala dohodu v duchu svého právního názoru, který před soudy nejprve obstál a až následně byl shledán nesprávným, nelze dovodit její odpovědnost za škodu vzniklou žalobci. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, na něž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal, se na danou věc nevztahuje. Podle dovolatele je třeba rozlišit, kdy se jedná o právní názor advokáta na postup v konkrétní věci, a kdy advokát zastává právní názor, jenž je v přímém rozporu s normativní větou zákona. Argumentaci odvolacího soudu, že odpovědnost advokáta by bylo lze dovodit pouze v případě „neplatnosti na první pohled“, považuje za nejasnou. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná věděla o nesouladu dohodnuté výše vypořádacího podílu s dikcí zákona i smlouvou o sdružení, vypracovala však dohodu odporující zákonu, aniž by žalobce na tuto skutečnost upozornila. Podle dovolatele je advokát povinen odmítnout sepis smlouvy odporující zákonu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobci 288.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ze žalované částky od 8. 1. 2011 do zaplacení, a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání obšírně zabývá otázkou jeho přípustnosti z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a obecnými předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie. Uvádí, že se při sepisu dohody řídila pokynem svého klienta a že se jednalo o dvoustranný právní úkon, projev vůle (obou) účastníků, který stvrdili svými podpisy. Žalovaná „postupovala z právního hlediska naprosto v pořádku, neboť opravdu není ekonom ani účetní, a v tomto směru nemůže přezkoumávat údaje poskytnuté klientem“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému 10. 4. 2013 podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání podané včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu vzniklou jeho klientovi v důsledku sepsání neplatné smlouvy, jež dosud nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena, avšak není důvodné. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 4. 10. 1999 (dále jen „zákon o advokacii“). Podle § 16 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2). Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon