25 Cdo 2598/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2598/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2008 Spisová značka:25 Cdo 2598/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2598.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí - -II.ÚS 1774/08JUDr. Dagmar Lastovecká JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto zrušeno3.6.2009 9.7.2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2598/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí ČR, o zaplacení částky 15.567.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č. j. 19 Co 169/2006-63, takto: I. Dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ohledně částek 11.000,- Kč a 18.000,- Kč, se odmítá, ve zbývajícím rozsahu se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po změně žaloby domáhal po žalovaném státu zaplacení celkové částky 15.567.000,- Kč jako náhrady škody, sestávající z ušlého zisku z neuskutečněné výroby a distribuce elektrické energie za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 8.060.000,- Kč, z úroků za tento ušlý zisk ve výši 785.000,- Kč, z úroků, které zaplatil za bankovní úvěr, ve výši 250.000,- Kč, z nájemného za věžový jeřáb za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 1.672.000,- Kč a za jeřábovou dráhu za totéž období ve výši 513.000,- Kč, z nájemného za míchačku betonu za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 243.000,- Kč, dále z výdajů za stavební dohled nad rozestavěným vodním dílem za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 347.000,- Kč, z úhrady za právní služby poskytnuté ve správním řízení o zastavení stavby ve výši 11.000,- Kč, z nákladů jízdného za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve správním řízení o zastavení stavby ve výši 125.000,- Kč, z nájemného za pozemek za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 18.000,- Kč, ze ztráty tichých společníků ve výši 543.000,- Kč a z poškození dobrého jména podnikatele ve výši 3.000.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č. j. 9 C 61/2001-78, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak v zásadě pro předčasnost, neboť nebylo dosud pravomocně skončeno řízení o povolení výjimky z obecného zákazu škodlivých činností podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „ZOPK“), jehož výsledek je pro rozhodnutí o předmětu řízení významný. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2004, č. j. 51 Co 327/2004-125, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že po vyhlášení napadeného rozsudku odpadl důvod, pro který byla žaloba zamítnuta, tj. ministr životního prostředí výjimku ze zákazu podle § 56 ZOPK neudělil. Dále soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval tím, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu tak, jak jej vymezil žalobce, či k nezákonnému rozhodnutí, a zda jsou dány i ostatní předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a ani neodůvodnil, proč neprovedl některé žalobcem navrhované důkazy. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č. j. 9 C 1/2005-49, určil, že žaloba je co do základu opodstatněná. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu ve Z., referátu životního prostředí, ze dne 9. 9. 1996 bylo žalobci povoleno vybudovat energetické vodní dílo „P.-L.“ s termínem dokončení k 31. 12. 1997; dne 25. 11. 1997 požádal žalobce o prodloužení lhůty. Předběžným opatřením Č. i. ž. p. ze dne 12. 2. 1998 byla výstavba vodního díla zastavena. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 13. 7. 2000 bylo změněno rozhodnutí Č. i. ž. prostředí tak, že bylo žalobci zakázáno pokračovat ve výstavbě vodního díla do doby, než mu bude udělena výjimka podle § 56 ZOPK. Ta byla udělena Ministerstvem životního prostředí ČR dne 7. 11. 2003, avšak k rozkladu rozhodl ministr životního prostředí tak, že se výjimka neuděluje; proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, řízení však bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., referátu životního prostředí, ze dne 9. 9. 1996, kterým bylo žalobci povoleno vybudovat energetické vodní dílo „P.-L.“ a na základě něhož začal oprávněně stavět, je nezákonné s ohledem na rozhodnutí ministra životního prostředí o neudělení výjimky ze zákazu škodlivé činnosti podle § 56 ZOPK, neboť tento správní akt tvoří zákonnou překážku dokončení a provozování vodního díla; podmínku zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je třeba považovat za splněnou analogicky, neboť žalobce nemohl brojit proti rozhodnutí, které mu vyhovělo. Postup správních orgánů nebyl správný, řízení trpělo průtahy a nesprávný byl i názor, že to byl žalobce, kdo měl žádat o výjimku z obecného zákazu podle § 56 ZOPK ještě před vydáním vodoprávního povolení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 19 Co 169/2006-63, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že je vázán vymezením nároku v žalobě, tedy tím, že žalobce za příčinu vzniku škody označil nesprávný úřední postup spočívající v pochybení orgánů ochrany přírody a krajiny při podání stanoviska pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, dále pak průtahy, které nastaly ve správním řízení, a konečně vadu řízení, neboť v řízení zastaveném dne 28. 7. 1998 bylo následně pokračováno, a to pak skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 13. 7. 2000, kterým bylo žalobci zakázáno pokračovat ve výstavbě vodního díla až do udělení výjimky podle § 56 ZOPK. Odvolací soud dovodil, že stanoviska orgánů ochrany přírody a krajiny byla vydávána v průběhu územního a stavebního řízení, jež vyústilo v rozhodnutí Okresního úřadu ve Z. o povolení stavby vodního díla, které následně nabylo právní moci, a proto je nelze považovat za nesprávný úřední postup státu. K průtahům ve správním řízení nedošlo, jelikož již dne 12. 2. 1998 Č. i. ž. p. předběžným opatřením žalobci zakázala pokračovat ve výstavbě díla a později mu již tato činnost nebyla nikdy povolena, proto by případné průtahy v řízení (pokud by shledány byly) nemohly mít příčinnou souvislost se vznikem škody na straně žalobce. Nesprávný úřední postup nelze shledat ani ve skutečnosti, že správní orgány pokračovaly v řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti, ačkoliv jak tvrdí žalobce, toto řízení bylo již rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998 zastaveno, neboť i zde je nutno vycházet z konstantní judikatury, že za nesprávný úřední postup nelze považovat postup orgánů státu v řízení, které vede ke konečnému rozhodnutí; navíc se s těmito námitkami vypořádal v rámci přezkumného řízení Vrchní soud v Praze i Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nikterak nespecifikoval, v čem spatřuje závadnost rozsudku soudu prvního stupně, že však lze dovodit, že důvodem změny rozhodnutí je fakt, že žalobce se domáhal náhrady škody z nesprávného úředního postupu a nikdy netvrdil, že by mu měla být škoda způsobena rozhodnutím Okresního úřadu ve Z. ze dne 9. 9. 1996 o povolení stavby vodního díla. Tento výklad je však zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť ve sporném řízení platí, že soud je vázán v žalobě vylíčenými skutkovými okolnostmi, nikoli ustanovením zákona, jímž žalobce svůj nárok odůvodňuje; právní kvalifikace uvedená v žalobě není pro soud závazná, neboť právní posouzení uplatněného nároku náleží soudu. Dovolatel dále vytýká vadu řízení, spočívající v tom, že odvolací soud ve věci rozhodl bez jednání, aniž by se jednalo o případ, kdy jednání v občanském soudním řízení není třeba nařizovat. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v odvolacím řízení bylo nařízeno jednání, avšak žalobce ani