25 Cdo 2600/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2600/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 5. 2020 Spisová značka:25 Cdo 2600/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2600.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 obč. zák. § 420 odst. 1,2 obč. zák. § 444 odst. 3 obč. zák. § 11 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb. § 55 odst. 1,2 předpisu č. 20/1966Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2600/2019-362 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) V. M., narozená XY, b) P. M., narozený XY, c) A. M., narozená XY a d) T. L., narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti žalované: Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká pojišťovna a. s., se sídlem Na Pankráci 1720/123, Praha 4, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 38/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 9 Co 100/2018, 9 Co 101/2018-323, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení 36.218 Kč, a to každému jednu čtvrtinu, k rukám advokáta Mgr. Narcise Tomáška, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 3. 2017, č. j. 22 C 38/2012-268, žalované uložil, aby každému z žalobců zaplatila 240.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 9 Co 100/2018, 9 Co 101/2018-323, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé a ve výrocích o poplatkové povinnosti a o nákladech státu, změnil výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve sporu o náhradu škody způsobené úmrtím osoby blízké vyšel ze zjištění, že lékaři žalované v době od 13. 11. 2007 do 21. 11. 2007 neposkytli náležitou péči J. L., neboť pochybili při stanovení diagnózy jeho zranění (otevřené zlomeniny pažní kosti), které pak nesprávně ošetřili, aniž by věnovali potřebnou pozornost z toho plynoucím interním komplikacím jeho zdravotního stavu (tvorbě hematomů paže a trupu, poklesu krevního tlaku a změnám pulsu), pročež se u poškozeného vyvinula anémie způsobená vnitřním krvácením, která vedla k infarktu myokardu a úmrtí. Podle závěrů znalců absence náležitého a včasného interního vyšetření a léčby byla postupem non lege artis a významným faktorem vedoucím k úmrtí pacienta, vztah mezi tímto pochybením a smrtí pacienta označili jako nepřímou příčinnou souvislost. Odvolací soud za tohoto skutkového stavu shledal důvodným nárok žalobců (dětí, a zetě a vnučky zemřelého, žijících se zemřelým ve společné domácnosti) na náhradu škody podle § 420 odst. 1 a 2, § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ztotožnil se také s okresním soudem v závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná. K úmrtí poškozeného ve zdravotnickém zařízení žalované sice došlo dne 25. 11. 2007, žalobci však relevantní informace odůvodňující přesvědčení, že k úmrtí poškozeného došlo v příčinné souvislosti s pochybením lékařů žalované, získali až z odborného posudku České lékařské komory ze dne 5. 4. 2011. Postupem orgánů činných v trestním řízení zahájeném z podnětu žalobkyně a) pro podezření ze zanedbání lékařské péče, a obsahem posudku v tomto řízení podaném, které předcházely šetření České lékařské komory, byl názor žalobců o pochybení lékařů žalované vyvracen, věc byla policií odložena a stížnost žalobkyně a) proti rozhodnutí o odložení byla zamítnuta. Byla-li žaloba v této věci podána 14. 3. 2012, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle 106 odst. 1 a 2 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předně pokládá za rozporný s konstantní judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Žalobkyně a) již dne 26. 11. 2007 podala trestní oznámení pro podezření ze zanedbání lékařské péče, v němž uváděla, že si myslí, že lékaři žalované pochybili při ošetřování jejího otce a způsobili jeho úmrtí. Tedy již v té době žalobci měli informace potřebné pro uplatnění nároku. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o prokázání příčinné souvislosti mezi pochybením jejích lékařů a úmrtím poškozeného, jenž je v rozporu s judikaturou k příčinné souvislosti u náhrady škody. Žalovaná zdůraznila, že znalci nedospěli k jednoznačnému závěru o přímé příčinné souvislosti, dovodili jen nepřímou souvislost, s tím, že anémie byla významným, nikoli však jediným faktorem, jenž vedl k úmrtí poškozeného. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, které podle nich nevymezuje žádnou právní otázku, jež by byla odvolacím soudem nesprávně vyřešena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“) pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, také neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Mezi informace, jež poškozený pro uplatnění nároku musí mít, patří i informace o okolnostech, svědčících o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a škodní událostí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13). Takové informace podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (který podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) v dané věci žalobci měli nejdříve ke dni 5. 4. 2011, neboť až do té doby se jejich subjektivní vědomost stran existence příčinné souvislosti opírala jen o jejich vlastní přesvědčení. Obecně sice platí, že osoba, která podává trestní oznámení proti konkrétní osobě, má již zpravidla vědomost, že jde (může jít) o osobu škůdce, nicméně ve výjimečných případech tomu tak být nemusí, jestliže je věc komplikovaná a pro laika nejasná; tehdy může být podání trestního oznámení spíše výrazem pouhého názoru poškozeného, který nemusí být vždy podložen relevantní informací umožňující přijmout závěr, že tato osoba za škodu odpovídá. Tak tomu bylo i v projednávané věci ve specifické situaci, kdy znalecké posudky podané v rámci žalobkyní a) vyvolaného vyšetřování Policie ČR kons