25 Cdo 261/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 261/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2022 Spisová značka:25 Cdo 261/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.261.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana životního prostředí Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:§ 58 předpisu č. 114/1992 Sb. ve znění od 27.04.2004 předpisu č. 55/1999 Sb. předpisu č. 335/2006 Sb. § 136 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 597/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 261/2021-875 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Správa městských lesů Jihlava, s.r.o., se sídlem Pod Rozhlednou 3447/8, Jihlava, IČO 60732105, zastoupená JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalované: Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, IČO 62933591, zastoupená JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o 5.718.402 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 301/2019-836, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 38.091 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Beránka do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 C 98/2010-740, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 5.718.402 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně znalce. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 25 Cdo 4405/2013-368, změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 15 Co 87/2013-343, tak, že potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 98/2010-287, jímž bylo vysloveno, že nárok žalobkyně je co do základu dán. Soud se tedy nadále zabýval již jen vyčíslením žalobkyní uplatňovaného nároku na náhradu újmy, která jí byla způsobena jako nájemci pozemku parc. č. 1336/1 v k. ú. Loučky u Jihlavy, jenž se nachází ve zvláště chráněné přírodní rezervaci „V Klučí“ a podléhá omezením vyplývajícím ze základních ochranných podmínek tohoto území podle § 34 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále též jen „ZOPK“, a dále též tzv. bližších ochranných podmínek upravených v nařízení Okresního úřadu v Jihlavě č. 2/97 ze dne 15. 5. 1997. Žalobkyně byla v rozhodném období (rok 2004) omezena tím, že část lesních porostů musela být ponechána samostatnému přirozenému vývoji, což vedlo k naprosté ztrátě jejich hospodářské využitelnosti, proto žalobkyni náleží v souladu s § 58 odst. 6 ZOPK právo na náhradu újmy. Soud konstatoval, že metodika určení způsobu výpočtu byla pro rozhodné období stanovena vyhláškou č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích (dále jen „vyhláška č. 55/1999 Sb.“), neboť tehdy neexistoval žádný jiný předpis upravující příslušnou problematiku (až 30. 6. 2006 nabyla účinnosti vyhláška č. 335/2006 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, dále jen „vyhláška č. 335/2006 Sb.“). Skutečná škoda při omezení spočívajícím v ponechání části pozemků samovolnému vývoji přitom odpovídá hodnotě lesního porostu v přírodní rezervaci V Klučí a trvalé ztrátě roční renty z lesních pozemků, a vlastník lesa tuto hodnotu a následné užitky z lesa trvale ztrácí. Při použití způsobu výpočtu podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. odpovídá celková výše škody podle závěrů znaleckého posudku částce 6.277.051 Kč. Nedůvodná byla námitka započtení plateb poskytnutých žalobkyni žalovanou za rok 2006, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, platba za rok 2004 již přitom byla započítána na žalovaný nárok a zohledněna ve výši požadované částky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 301/2019-836, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, potvrdil je ve výroku o odměně znalce a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Konstatoval, že možnost odškodnění za újmu vzniklou ponecháním lesa samostatnému vývoji má vlastník lesa až od dubna 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2004 Sb., jímž byl novelizován § 58 ZOPK, do té doby měl dotčený toliko právo na náhradu zvýšených nákladů vzniknuvších v souvislosti s opatřeními na ochranu přírody; takováto náhrada za omezení vlastnického práva byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2005/09, shledána ústavně konformní. Byť § 58 odst. 6 ZOPK předpokládá přijetí prováděcího předpisu ke stanovení podmínek pro poskytování náhrady, do června 2006, tj. do doby účinnosti vyhlášky č. 335/2006 Sb., neexistoval jiný prováděcí předpis než vyhláška č. 55/1999 Sb., jež však byla vydána k provedení § 21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), a to v době, kdy výplata náhrad za omezení hospodaření k ochraně přírody a krajiny nepřicházela v úvahu. Posledně uvedenou vyhlášku však nelze využít k vyčíslení projednávaného nároku, neboť tento předpis nevznikl k propočtu škod vyvolaných opatřeními na podporu ochrany přírody či k odškodnění újem vzniklých ponecháním lesa samovolnému vývoji z důvodu ochrany přírodního bohatství ve formě ročních náhrad. Usiluje-li žalobkyně o paušální jednorázovou náhradu stanovenou z celkové hodnoty zničeného lesního porostu a trvalé ztráty roční renty ve smyslu vyhlášky č. 55/1999 Sb., neodpovídá její požadavek možnostem novelizovaného znění § 58 ZOPK, jenž s jednorázovou částkou, podobající se náhradě za vyvlastnění pozemku či dřevní hmoty z důvodu opatření přijatých k ochraně přírody a krajiny nepočítá. Ze znění § 58 odst. 3 ZOPK stanovícího lhůtu pro uplatnění nároku vyplývá, že existence každoročního nároku není automatická (náhradu ve formě roční renty je třeba uplatnit a doložit do tří měsíců po skončení roku, v němž újma vznikla) a je závislá na trvání újmy podle § 58 odst. 2 ZOPK, jež bude každoročně přezkoumávána a konkrétně určena. Ani z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2004 Sb. se nepodává, že by zákonodárce zamýšlel vyplatit vlastníku dotčeného lesního pozemku jednorázovou paušální náhradu v celkové hodnotě dřevní hmoty, pokud lesní porost nebyl z důvodu opatření přijatých k ochraně přírody zničen. Vyhláška č. 55/1999 Sb. vyčíslující v souladu s § 21 odst. 4 lesního zákona jednorázové náhrady škod na lesích tedy není použitelná pro stanovení náhrady za újmu způsobenou omezením lesního hospodaření ve formě roční renty, což je způsob kompenzace, s nímž naopak počítá i posléze přijatá prováděcí vyhláška č. 335/2006 Sb. (při vyplacení náhrady za celkové „zničené“ lesní porosty a následně náhrady za předpokládané roční výnosy v dalších letech by se žalobci dostalo dvojího plnění). Závěry znaleckého posudku vycházející z vyhlášky č. 55/1999 Sb. tudíž neobstojí jako správné. Při absenci vhodné normativní regulace za dané období soud pak volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. dospěl k závěru, že pro vyčíslení výše nároku žalobkyně je využitelná metodika upravená ve vyhlášce č. 335/2006 Sb. (aniž by se však jednalo o aplikaci tohoto předpisu), na správnosti propočtu podle této vyhlášky se přitom strany sporu shodly. Jelikož v této výši již žalovaná plnění žalobkyni poskytla, což vedlo k částečnému zastavení řízení, nelze mít další požadavek žalobkyně za důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 ZOPK a § 136 o. s. ř. ve spojení s § 3 a § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. a § 1 vyhlášky č. 335/2006 Sb. Napadené rozhodnutí přitom závisí na řešení otázky, zda výše náhrady za újmu vzniklou omezením hospodaření v lesích ponecháním lesa samovolnému vývoji podle § 58 ZOPK před nabytím účinnosti vyhlášky 335/2006 Sb. lze určit úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. Tuto otázku dovolací soud v obdobných věcech řešil odlišně, což zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako dosud neřešená otázka, zda může být výše finanční náhrady újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lesích před účinností vyhlášky č. 335/2006 Sb. určena podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. Podle dovolatelky nebyly v dané věci splněny podmínky pro postup podle § 136 o. s. ř., ne