25 Cdo 2615/2010 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2615/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2011 Spisová značka:25 Cdo 2615/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2615.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Veřejné zakázky Dotčené předpisy:§ 420 odst. 1 obč. zák. § 19 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2615/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce oekoplan Czech Republic s.r.o., IČO 25331299, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 194/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, č.j. 9 Co 627/2007-101, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, č.j. 9 Co 627/2007-101, se odmítá. II. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, č.j. 9 Co 627/2007-101, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.172,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal na žalovaném statutárním městě zaplacení 156.075,20 Kč jako náhrady škody způsobené mu tím, že žalovaný svým postupem ve výběrovém řízení o veřejné zakázce, který byl následně příslušným orgánem označen jako nezákonný, zavinil vynaložení nákladů vynaložených k nápravě uvedené nezákonnosti, a to správního poplatku ve výši 100.000,- Kč a nákladů na právní zastoupení ve výši 56.075,- Kč. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č.j. 11 C 194/2003-82, vyhověl žalobě ohledně částky 103.225,- Kč s příslušenstvím, co do částky 52.850,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud zjistil, že žalovaný učinil výzvu více zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky na uzavření smlouvy o stanovení opatření a provedení úprav objektů ke snížení energetické náročnosti a provozních nákladů staveb ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný po zhodnocení nabídek určil vítěze výběrového řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 3. 7. 2001 námitky, žalovaný však těmto námitkám nevyhověl. Následně podal žalobce návrh na přezkum rozhodnutí žalovaného u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) a uhradil správní poplatek ve výši 100.000,- Kč. K návrhu žalobce Úřad rozhodnutí žalovaného z 26. 6. 2001 zrušil pro porušení § 49 odst. 9 a 10 a § 36 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a uložil žalovanému provést nový výběr nejvhodnější nabídky. Na základě rozkladu, který proti tomuto rozhodnutí Úřadu podali žalovaný a úspěšný uchazeč, předseda Úřadu svým rozhodnutím ze dne 7. 1. 2002 změnil rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky tak, že je zrušil, a současně zrušil i zadání veřejné zakázky. Právní zástupce žalobce účtoval svému klientovi (žalobci) 46.625,20 Kč za úkony ve správním řízení a 9.450 Kč za úkony při uplatňování náhrady škody na žalovaném, celkem 56.075,20 Kč. Soud dovodil, že žalovaný jednal ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 199/1994 Sb. jako zadavatel a jednal v samostatné působnosti ve smyslu § 84 odst. 2 písm. t) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném ke dni zadání veřejné zakázky. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení § 19 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že škoda na straně žalobce, představující úhradu správního poplatku (100.000,- Kč), hotové výdaje a odměnu za zastupování v řízení před Úřadem (3.225,- Kč), vznikla zaviněným jednáním žalovaného. Soud však neshledal další náklady vynaložené žalobcem v rámci řízení před Úřadem účelnými a odkázal též na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., který vylučuje přiznání nákladů na uplatnění náhrady škody před příslušným orgánem. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, č.j. 9 Co 627/2007-101, v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve vyhovující části jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalovaného nevyplývá z ustanovení § 19 a násl. a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v projednávané věci šlo o nezákonné rozhodnutí vydané v souvislosti s výkonem samostatné působnosti obce, tj. při hospodaření a nakládání s obecním majetkem. Odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2928/2006) neuznal opodstatněnost nároku žalobce na úhradu nákladů řízení před Úřadem s tím, že účastník veřejné soutěže, který dosáhl v řízení u Úřadu zrušení rozhodnutí zadavatele soutěže o výběru nejvhodnější nabídky, ale nebyla mu přiznána náhrada nákladů správního řízení, se nemůže náhrady těchto nákladů úspěšně domoci cestou žaloby na náhradu škody proti zadavateli, neboť by tím docházelo k obcházení zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení, což by představovalo nepřípustný zásah do pravomoci příslušného orgánu. Náhradu škody nelze podle odvolacího soudu přiznat žalobci též proto, že neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného. Uvedl, že bez návrhu žalobce podaného správnímu úřadu by mu poplatková povinnost nevznikla a bylo zcela na něm, zda návrh podá či nikoliv. Pohnutka, jež vedla žalobce k podání návrhu, nemá právní význam. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost proti měnící části dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a proti potvrzující části z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že na odpovědnost žalovaného za škodu se vztahuje § 20 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přestože dispozice s obecním majetkem má povahu soukromoprávní, rozhodování žalovaného o výběru subjektu, který má zhodnotit stav a navrhnout nejvýhodnější opatření k úsporám při správě obecního majetku, je úředním postupem upraveným v zákoně č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, což je předpis veřejnoprávní povahy. Podle dovolatele bylo příčinou vzniku škody nezákonné rozhodnutí žalovaného, neboť pokud by je žalovaný nevydal, nebyl by žalobce nucen se domáhat nápravy takto vzniklého protiprávního stavu podáním námitek orgánu dohledu a dalšími procesními úkony v řízení. Dovolatel označuje závěry odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalovaného za přepjatě formalistické, nerespektující účel a smysl zákona. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2928/2006 (na něž odkázal odvolací soud) a namítá, že § 31 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, není obecnou úpravou náhrady nákladů správního řízení, nýbrž jen úpravou vztahující se na mimořádné případy zaviněného porušení procesních povinností ve správním řízení, tedy úpravou obdobnou § 147 o. s. ř. Domnívá se, že na projednávanou věc se nevztahuje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03, na nějž odkázal Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, neboť v citovaném nálezu nešlo o postup podle zákona o veřejných zakázkách. Má za to, že pro daný případ, i kdyby nebyl aplikovatelný zákon 82/1998 Sb., není vyloučeno posuzovat nárok žalobce na náhradu škody podle § 420 odst. 2 a § 415 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem dovolatele, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť na projednávanou věc se vztahuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze dovozovat odpovědnost obce ze zákona č. 82/1998 Sb., neboť dispozice s obecním majetkem a rozhodování obce o výběru subjektu, který má zhodnotit stav a navrhnout nejvýhodnější opatření, nelze považovat za výkon veřejné moci. Domnívá se též, že nebyly splněny zákonné podmínky pro odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky