25 Cdo 2658/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2658/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2004 Spisová značka:25 Cdo 2658/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2658.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 477 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. § 29 odst. 1 předpisu č. 138/1973Sb. § 420a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2658/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. J. C., b) M. C., c) J. M., d) K. D., e) E. N., f) V. H., g) Z. H., h) L. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. V. K., 2) P. s. r. o., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 488/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co 232/2003-222, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) – h) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.775,- Kč k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 3 C 488/2000-189, uložil žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku opatřit žalobcům náhradní zdroj pitné vody, a to vybudovat vodovodní řad na pozemcích p. č. 113/22 a 113/3 v k. ú. R. a vodovodní přípojky jednak k rekreačním chatám žalobců a), b), c) a h) a jednak na pozemky žalobců d), e), f) a g) a zajistit žalobcům prostřednictvím tohoto vodovodního řadu a přípojek dodávku pitné vody s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého ze žalovaných. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud tak rozhodl o nároku žalobců na náhradu škody za zhoršení jakosti vody v jejich studnách v důsledku jejího chemického znečištění. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky rekreačních chat a pozemků, které jsou napojeny na odběr podzemní vody ve studnách, která je však natolik zamořena chrómem, že ji nelze užívat jako vodu pitnou ani jako vodu užitkovou. K znečištění podzemních vod došlo únikem chrómu v důsledku netěsnosti záchytných jímek a vany galvanovny v průběhu provozu závodu P. v R. Na základě privatizačního projektu první žalovaný nabyl smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou dne 1. 4. 1995 s F. ČR (dále jen F.) závod P., část státního podniku P. K. Soud dospěl k závěru, že kontaminací podzemních vod vznikla žalobcům škoda, za kterou odpovídá první žalovaný, na něhož kupní smlouvou přešla s vlastnictvím k privatizovanému majetku práva i závazky související s privatizovaným majetkem ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a tedy i povinnost k náhradě škody způsobené žalobcům, aniž by se mohl odpovědnosti zprostit. Za závazky související s privatizovaným majetkem odpovídá totiž podle zákona č. 92/1991 Sb. nabyvatel privatizovaného majetku, zákon nestanoví žádnou výjimku a ta nemůže vyplývat ani z usnesení vlády či z metodického pokynu. Skutečnost, že F. se smlouvou ze dne 18. 6. 1996 č. 141/96 zavázal uhradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků, a to až do výše kupní ceny privatizovaného majetku, tedy do částky 114,298.254,- Kč, nemění nic na tom, že povinným není stát, ale první žalovaný. Notářským zápisem ze dne 7. 4. 1995 vložil pak první žalovaný veškerý majetek a závazky, které nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 od F., do společnosti P. s. r. o., tj. do druhého žalovaného. Dle § 59 odst. 5 a § 477 odst. 1 a 3 obch. zák. se vklad prvního žalovaného do společnosti P. řídí ustanoveními o smlouvě o prodeji podniku a první žalovaný ručí za to, že převedené závazky budou druhým žalovaným splněny. Dne 9. 10. 2000 první žalovaný požádal F., aby mezi nápravná opatření byla zahrnuta i výstavba vodovodu mimo areál závodu P., což by bylo náhradním plněním ve smyslu § 27 zákona č. 17/1992 Sb. Bylo prokázáno, že technicky možným řešením je vybudování vodovodního řadu a přípojek na jednotlivé pozemky a k chatám žalobců. Soud dovodil, že oba žalovaní jsou pasivně legitimováni k náhradě škody a jejich odpovědnost za škodu vyplývá z ust. § 420a obč. zák. a z ust. § 29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co 232/2003-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci včetně pasivní legitimace žalovaných. Znečištění podzemních vod bylo způsobeno únikem chrómu z netěsných jímek a vany v galvanovně závodu P. bývalého státního podniku P. K. V současnosti je vlastníkem galvanovny a celého závodu P. druhý žalovaný. S poukazem na ust. § 11 a násl. a zejména § 15 odst. 1 zákona č. 90/1991 Sb. a vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě uzavřené dne 1. 4. 1995 mezi F. a prvním žalovaným ohledně prodeje závodu P. je výslovně uvedeno, že kupující, tj. první žalovaný, kupuje do svého vlastnictví nemovitý i movitý majetek s veškerým příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k uvedenému majetku vztahují, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvou nabyl první žalovaný nejen práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s tímto majetkem související, a to včetně závazku k odstranění starých ekologických škod. Následným vkladem majetku a závazků, které první žalovaný nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 od F., do společnosti P. s r. o., tj. do druhého žalovaného, přešly tyto závazky podle ust. § 59 odst. 3 a § 77 odst. 1 obch. zák. na druhého žalovaného, přičemž první žalovaný zůstal ručitelem za jejich splnění. Oba žalovaní za škodu odpovídají podle ust. § 420a obč. zák. a § 29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., účinného v rozhodné době, podle kterého je primárním způsobem náhrady škody opatření náhradního zdroje vody. Odvolací soud poukázal i na to, že 22. 10. 2002 bylo bývalým Okresním úřadem v R. vydáno rozhodnutí o umístění stavby – výstavby vodovodního řadu, které je důsledkem opatření uloženého vodohospodářským orgánem podle § 27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že ani jeden z nich není ve věci pasivně legitimován, neboť nejsou právními nástupci bývalého státního podniku P. a nenesou odpovědnost za likvidaci starých ekologických škod. Zdůrazňují, že první žalovaný zakoupil pouze část státního podniku, který v době vedení sporu nadále existoval, a k jeho výmazu došlo až dne 18. 4. 2002. Pokud odvolací soud dovodil přechod závazku s poukazem na § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., namítají, že ekologické škody způsobené původním státním podnikem nesouvisejí s privatizací části jeho majetku a ani ekologický audit, vypracovaný v rámci privatizace, nehovoří o převodu nějaké ekologické zátěže ve smyslu ust. § 6a odst. 2 tohoto zákona. Uvádějí, že pod práva a povinnosti, jež první žalovaný nabyl spolu s movitým a nemovitým majetkem, nespadají staré ekologické zátěže, které se nacházejí mimo privatizované objekty, neboť F. se vůči nabyvatelům privatizovaného majetku zavázal uhradit účelně vynaložené náklady na splnění pouze těch ekologických závazků, které se týkají samotných privatizovaných pozemků a objektů a nikoli pozemků vně privatizovaného majetku. Proto také byly vydány metodické pokyny České inspekce životního prostředí a usnesení vlády č. 455/1992, které stanoví, že negativní dopady na životní prostředí mimo areály podniku způsobené jejich existencí a činností nepřecházejí na kupujícího privatizovaného podniku, ale za jejich řešení odpovídá stát. Dovozují, že proto jim nelze uložit povinnost odstranit ekologickou škodu vně privatizovaného majetku. Namítají, že první žalovaný není právním nástupcem státního podniku P., neboť nabyl pouze jeho část, státní podnik byl odpovědný za škody způsobené v minulosti a z provedených důkazů nevyplývá, že by se na vzniku škod podílel někdo další, jmenovitě žalovaní. Pokud pak druhý žalovaný provádí sanační práce na území privatizovaného majetku a dochází tak k čištění podzemních vod, činí tak na základě smluv s F.. Žalovaní dále namítají, že rozsudek je nevykonatelný, neboť nebyl předložen důkaz o tom, že s vybudováním vodovodního řadu souhlasí vlastníci všech dotčených nemovitostí a není zde žádná zá