25 Cdo 2800/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2800/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2010 Spisová značka:25 Cdo 2800/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2800.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 2. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2800/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) J. H., b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému U. „P. T.“, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. (P. z. u, s. a.), zastoupeného Č. k. p., o zaplacení 3.684.021,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 116/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 10. 2006, č.j. 15 Co 166/2006-295, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali na žalovaném náhrady škody, která jim vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž dne 21. 9. 1999 žalobce a) jako cyklista narazil do stojícího nákladního automobilu provozovaného žalovaným a utrpěl vážné poškození zdraví, žalobkyně b) pak utrpěla škodu tím, že musela vynakládat zvýšené náklady na výpomoc v domácnosti. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 6 C 116/2001-230, žalobu na zaplacení částky 3.557.871,- Kč žalobci a) a 116.550,- Kč žalobkyni b) zamítl, zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně b) na zaplacení další částky 9.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 21. 9. 1999 po 14. hodině došlo na silnici I/3 v T. k dopravní nehodě způsobené tím, že žalobce při jízdě na kole pod vlivem zhoršených povětrnostních podmínek (vítr, déšť) si stáhl čepici přes oči, sklonil hlavu a v tomto „bezhlavém“ stylu jízdy narazil do zadní části stojícího nákladního vozidla (kamionu) žalovaného, jehož řidič zastavil, aby se zeptal na cestu. Rozhodnutím P. ČR byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 2 a § 11 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., jenž spočíval v tom, že žalobce se plně nevěnoval řízení jízdního kola, narazil do stojícího nákladního vozidla a způsobil si těžké zranění s trvalými následky. Soud prvního stupně poukázal na svou vázanost uvedeným rozhodnutím o přestupku dle § 135 odst. 1 o.s.ř. a dovodil, že řidič kamionu neporušil žádnou povinnost, že škoda sice byla vyvolána zvláštní povahou provozu nákladního automobilu ve smyslu § 427 obč. zák., že však nebyla způsobena okolností mající původ v provozu tohoto automobilu dle § 428 obč. zák., že výlučnou příčinou nehody byl způsob jízdy žalobce, a že žalovaný proto za škodu vzniklou žalobcům neodpovídá. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č.j. 15 Co 166/2006-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a námitky vznášené žalobci neshledal opodstatněnými. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají nesprávný výklad a aplikaci § 135 o. s. ř. a § 428 a § 441 obč. zák. Konkrétně žalobci namítají, že vázanost soudu rozhodnutím o přestupku dle § 135 odst. 1 o. s. ř. znamená pouze, že se žalobce dopustil přestupku, nikoli však, že se přestupku nedopustil také druhý účastník silničního provozu a že je žalobce za vzniklou škodu odpovědný výlučně sám. V daném případě po nedostatečném vyšetřování na místě bez účasti zraněného žalobce uzavřely orgány policie nehodu v neprospěch žalobce. V řízení o náhradu škody se tedy soud měl zabývat otázkou zproštění se odpovědnosti žalovaným a spoluzaviněním poškozeného žalobce. Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů konstatovaly, že se žalovaný odpovědnosti zprostil, aniž by splnění této podmínky zkoumaly. Podle jejich názoru způsob jízdy či jiné chování poškozeného nemůže být důvodem úplného zproštění provozovatele. Tím může být jen vynaložení veškerého úsilí, které lze na provozovateli požadovat, přičemž důkazní břemeno leží na něm. Dovolatelé poukazují na „Rozhodnutí R 3/84“ v němž se uvádí, že je-li protiprávní úkon poškozeného jen jednou z příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu a bylo-li třeba hledat další příčinu na straně provozovatele, potom může poškozený nést škodu jen poměrně. Dovolatelé jsou rovněž přesvědčeni, že pokud řidič zastavil za snížené viditelnosti vozidlo bez vážné příčiny za (byť mírnou) zatáčkou, pravděpodobně v připojovacím pruhu či na jeho hranici, na frekventovaném místě, pak nejen že nevynaložil veškeré úsilí k zabránění nehody, ale naopak vytvořil podmínky pro vznik nehody. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že žalovaný (správně řidič) neporušil žádnou povinnost. Mají za to, že nešlo o zastavení ve smyslu § 2 odst. 3 (správně § 2 bodu 33) vyhlášky č. 99/1989 Sb., jehož důvodem je neprodlené nastoupení či vystoupení osob nebo naložení či složení nákladu, nýbrž že šlo spíše o nouzové stání ve smyslu § 24 odst. 3 cit. vyhlášky, při němž byl řidič povinen užít výstražného trojúhelníku, jestliže vozidlo tvořilo překážku silničního provozu. Jelikož znalec ing. D. uvedl, že nákladní automobil zasahoval cca 2,2 m do jízdního pruhu, šlo o překážku silničního provozu. Znalec rovněž uvedl, že užití trojúhelníku by zřejmě zabránilo nárazu cyklisty do kamionu, nebo by alespoň nedošlo k tak fatálním následkům. Řidič kamionu tak dle dovolatelů neučinil vše, co mohl, aby nehodě zabránil. Dovolatelé uzavírají, že se žalovaný nemohl odpovědnosti za škodu zcela zprostit a že za těchto okolností nepřichází v úvahu aplikace § 441 obč. zák. (věty za středníkem) o výlučném zavinění žalobce. Proto měly soudy rozhodnout ve smyslu § 441 obč. zák. (věty před středníkem), jakou měrou ponese poškozený škodu, která byla způsobena také jeho zaviněním. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen prvý ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodo