25 Cdo 289/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 289/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2021 Spisová značka:25 Cdo 289/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.289.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náklady léčení Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 449 předpisu č. 40/1964Sb. § 75 předpisu č. 108/2006Sb. § 5 předpisu č. 505/2006Sb. § 136 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 289/2020-428 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, b) J. S., narozený dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o 340.465 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 361/2015, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 309/2019-391, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 309/2019-391, se zrušuje v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2019, č. j. 18 C 361/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2019, č. j. 18 C 361/2015-367, tak, že se žaloba zamítá co do požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 229.660 Kč s příslušenstvím, a dále v nákladových výrocích II, IV a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 18 C 361/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2019, č. j. 18 C 361/2015-367, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 3.805 Kč s příslušenstvím a žalobkyni a) 312.660 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 24.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost z cestovní smlouvy uzavřené s žalobci, nezajistila-li bezpečnou dopravu při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005 a podle § 852i a § 852j zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak odpovídá za vzniklou škodu, která vznikla na zdraví žalobkyně a) při havárii autobusu. Žalobkyně a) v důsledku úrazu pozbyla soběstačnosti a vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel - žalobce b). Kromě náhrady nákladů na léky a potřebné pomůcky, jež za posuzované období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 činily 3.805 Kč, svědčí žalobkyni a) nárok na náhradu nákladů za péči, kterou jí celodenně a ve všech oblastech života (pomoc při oblékání, přesuny na lůžko a invalidní vozík, osobní hygiena, zajišťování jídla, péče o domácnost) poskytuje její manžel. Požadavek na úhradu částky odpovídající 1.860 Kč denně se přitom soudu jevil přiměřeným, a to i ve srovnání s cenovými nabídkami dalších podobných služeb. Jelikož však žalobkyně současně pobírá příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, soud požadovanou částku 336.660 Kč o šestiměsíční příspěvek ve výši 24.000 Kč snížil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 309/2019-391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 3.805 Kč s příslušenstvím vůči oběma žalobcům a v části výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni a) 83.000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 229.660 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (zamítavý výrok soudu prvního stupně co do požadavku na úhradu 24.000 Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním nedotčen). Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil oprávněnost nároku žalobkyně a) na náhradu nákladů na péči, revidoval však současně jeho závěry ohledně výše náhrady za osobní péči poskytovanou zcela nesoběstačné žalobkyni jejím manželem, žalobcem b), v průběhu celého dne a noci v rozsahu zjevně překračujícím míru běžné lidské a rodinné solidarity. Výši náhrady stanovil úvahou podle § 136 o. s. ř., přičemž vyšel z toho, že péči o žalobkyni a) by mohly zajistit dvě pečovatelky, každá s pracovní dobou osmi hodin denně. Minimální mzda stanovená nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, přitom činila v daném období 9.200 Kč, v případě dvou pečovatelek tedy lze uvažovat o částce 18.400 Kč. Po odečtení žalobkyní pobíraného příspěvku na péči ve výši 4.000 Kč, zohlednění růstu cen a přihlédnutí k částce přisouzené žalobkyni za předchozí období soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) má právo na náhradu nákladů na péči v částce 15.000 Kč měsíčně. Ta zcela opodstatněně odpovídá přibližně jedné čtvrtině maximálních úhrad za profesionálně poskytovanou službu osobní asistence podle § 39 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve spojení s vyhláškou č. 505/2006 Sb., která by při šestnáctihodinové asistenci činila 62.400 Kč za jeden měsíc. Soud dále zohlednil, že žalobkyně pobývala po část období v nemocničním zařízení a po tuto dobu jí byla poskytována péče zde, proto náhradu o odpovídající část snížil na 83.000 Kč s příslušenstvím. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, a to jeho části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba částečně zamítá, podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14, podle nějž je na poškozeném, upřednostní-li poskytování péče profesionály či blízkými, a ocitovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, vyslovující se v tom smyslu, že výše náhrady, byť neztotožnitelná s odměnou profesionálních pečovatelů, by měla odpovídat základním zásadám vyřčeným Ústavním soudem. Z judikatury se podle ní podává, že výše tzv. renty (nákladů na péči) by poškozenému měla umožňovat volbu, zda bude svou dřívější soběstačnost nahrazovat bezplatnými službami svého okolí či službou profesionální. Odvolacím soudem učiněná pomocná úvaha kalkulující s minimálními mzdami dvou hypotetických ošetřovatelů pracujících na plný úvazek není adekvátní rozsahu poskytované péče, jíž by byly schopny zajistit nejméně tři osoby. Přisouzená částka 15.000 Kč je v hrubém nepoměru s cenou profesionální péče. Stěžejní otázku, zda má náhrada nákladů na péči (renty) o poškozeného umožnit poškozenému volbu mezi zajištěním péče prostřednictvím třetích osob a osobní péčí nejbližších, pak dovolatelka pokládá za řešenou v rozporu s ustálenou judikaturou. Míní rovněž, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nevypořádal-li se v odůvodnění svého rozhodnutí s písemným vyjádřením žalobců k odvolání žalované a ve svém rozsudku naopak uvedl, že nebylo podáno. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vyneseného v obdobné věci týchž účastníků, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil. Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bo