25 Cdo 2919/2023 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2919/2023-504 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. P. Hlava s.r.o., IČO: 27364291, se sídlem Na Břevnovské pláni 55/2106, 169 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem U Demartinky 152/1, 150 00 Praha 5, a 2. MUDr. David Pupala, bytem Májová 19, 350 02 Cheb, zastoupený Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, 350 02 Cheb, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 45/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, č. j. 3 Co 5/2022-486, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili náhradu nemajetkové újmy v částce 1 250 000 Kč s tvrzením, že se dopustili protiprávního jednání, a to 1. žalovaná tím, že žalobkyni provedla abdominoplastiku v rozporu s poznatky lékařské vědy, v jiném než žalobkyní odsouhlaseném rozsahu (řez byl veden výrazně dál, výš a asymetricky) a neposkytla jí řádné poučení ani pooperační péči, a 2. žalovaný tím, že ji v předoperační zprávě, v rozporu se skutečností, označil za schopnou této operace, čímž oba zasáhli do její fyzické i psychické integrity, v důsledku čehož utrpěla její důstojnost. 2. Ve věci nejprve rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 34 C 45/2011-146, tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 1 Co 55/2017-219, tento rozsudek potvrdil s tím, že se žalobkyně v tomto řízení na ochranu osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy na základě stejných skutkových tvrzení jako v řízení o náhradu škody na zdraví (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010), které již bylo v té době pravomocně skočeno se závěrem, že oba žalovaní při léčení žalobkyně postupovali lege artis. Dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení, o které opírala nárok na náhradu škody na zdraví podle § 444 obč. zák. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 25 Cdo 2787/2018-283, obě shora citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že i když byly v obou žalobách účastníky tytéž osoby a žalobkyně popsala jednání žalovaných shodně, nejedná se o totožná skutková tvrzení, neboť není dána totožnost právního důvodu, o nějž nároky opírá, a zejména následku, od něhož uplatněné nároky odvozuje. V projednávané věci se totiž žalobkyně domáhá finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do její tělesné integrity podle § 11 a § 13 obč. zák. na základě odlišných skutkových tvrzení o tom, v čem spočívá zásah do jejích osobnostních práv. Navíc odůvodňuje svůj nárok i absencí informovaného souhlasu, mimo jiné i v důsledku nedostatečného poučení ze strany lékařů, a zde je předmětem ochrany jiný osobnostní statek než lidské zdraví, a to právo na informace, na sebeurčení a na svobodné individuální rozhodování pacienta. Zásahy do těchto chráněných hodnot jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti, přičemž odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích zákroku může být dána, i když byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis. 3. V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 34 C 45/2011-443, uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti 1. žalované zaplatit žalobkyni dalších 1 150 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti 2. žalovanému nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč společně a nerozdílně s 1. žalovanou a částku 1 150 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vyšel ze zjištění, že dne 28. 3. 2008 se žalobkyně podrobila v zařízení 1. žalované plastické operaci břicha (abdominoplastice) s tím, že předoperační vyšetření u ní dne 27. 3. 2008 prováděl 2. žalovaný jakožto její obvodní lékař. Po operaci u žalobkyně došlo ke komplikacím v podobě špatného a zdlouhavého hojení operované rány, dodnes má na břiše rozsáhlou a stále citlivou jizvu, jíž nelze zakrýt spodním prádlem. Z výsledku operace je nešťastná, má pocity méněcennosti, bojí se vyrazit do společnosti, nemůže podnikat, pracovat, ani rekreačně sportovat. Na základě znaleckého dokazování (zejména revizního znaleckého posudku) soud uzavřel, že všechny lékařské výkony byly oběma žalovanými provedeny v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a nevysazení léku Metalcaptase na pooperační komplikace žalobkyně vliv nemělo. Právně soud věc posoudil podle § 11, § 13 a § 420 obč. zák. a § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Uzavřel, že postup žalovaných při zdravotnických výkonech byl zcela v souladu s poznatky lékařské vědy (lege artis), neporušili proto žádné své povinnosti a nedošlo jimi k zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Užívání léku Metalcaptase nebylo pro případ operace vyloučeno a pooperační komplikace nevyvolalo ani neovlivnilo. Shledal však, že 1. žalovaná nedostatečně informovala žalobkyni o možném vedení řezu (jizvy) v jiném než dohodnutém místě, které nelze zakrýt spodním prádlem, a o následné pooperační hospitalizaci, a porušila tak povinnost podle § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tím zasáhla do osobnostních práv žalobkyně (práva na informace, sebeurčení, důstojnost a svobodné rozhodování pacienta o tom, zda lékařský zákrok podstoupí či nikoliv), přičemž zásah je takové intenzity, že odůvodňuje zadostiučinění v penězích. Za přiměřenou považoval náhradu ve výši 100 000 Kč. 4. K odvolání žalobkyně a 1. žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 3 Co 5/2022-486, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou, ve zbývajícím rozsahu jej zcela potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobkyni se nedostalo od 1. žalované řádného poučení o tom, že v jejím případě se může stát, že řez bude muset být veden jinde a jinak, než je uvedeno v obecném poučení, které podepsala, než bylo na jejím těle zakresleno před operací a zejména jinde než v místě, které lze zakrýt spodním prádlem a že jizva může být i delší. Tím porušila právo žalobkyně na informace, na jejichž základě by mohla učinit svobodné rozhodnutí o tom, zda tento zdravotně nikoliv nezbytný zákrok podstoupí. Pokud by bylo žalobkyni dostatečně zdůrazněno, jaký výsledek (zejména estetický) může předmětná operace mít, je možné, že by se pro něj nerozhodla. Jen tímto jednáním bylo ze strany 1. žalované neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, zatímco ostatními žalobkyní tvrzenými jednáními obou žalovaných, k neoprávněnému zásahu nedošlo. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že zásah do osobnostních práv žalobkyně byl natolik intenzivní, že je na místě ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. poskytnutí zadostiučinění v penězích, přičemž přiznaná částka splní funkci satisfakční, sankční i preventivní. 5. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2011), jestliže shledal postup obou žalovaných z medicínského hlediska lege artis a na tomto základě vyslovil závěr, že jejich jednání nebylo způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv. Soudy se nezabývaly otázkou, zda i přes to, že péče ze strany žalovaných byla poskytnuta lege artis, nedošlo k zásahu do jejího práva na důstojnost, sebeurčení, informace, svobodné rozhodování o zásahu do své tělesné integrity, soukromý a rodinný život, pracovní zapojení a psychickou integritu. Rovněž při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích vybočil z judikaturou nastavených kritérií a limitů a nepřihlédl ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv došlo, jakož i k okolnostem na straně postižené osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2290/2007 a sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Zadostiučinění v penězích považuje za nepřiměřeně nízké, navíc odvolací soud svou úvahu v tomto směru nijak neodůvodnil. Postupoval svévolně, nezvážil všechna pro věc podstatná kritéria, a rozhodnutí tak založil na obecných a nepřezkoumatelných hlediscích. Namítla rovněž, že odvolací soud své rozhodnutí o (ne)odpovědnosti 2. žalovanéh