25 Cdo 2930/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2930/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2019 Spisová značka:25 Cdo 2930/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2930.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 obč. zák. § 3036 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2930/2019-480 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) O. Y. Y., narozená XY, b) K. Y. Y., narozená XY, obě bytem XY, obě zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 455/8, Brno, proti žalovaným: 1) L. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem Hybernská 40, Praha 1, 2) GALERIE-SEN s. r. o., IČO 26443597, se sídlem Jankovcova 24/18, Praha 7, zastoupená JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, o 480.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 275/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 25 Co 259/2018 - 457, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 25 Co 259/2018-457, s výjimkou výroku I. o zastavení řízení proti žalovanému 1), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 5 C 275/2011-353, ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 C 275/2011-432, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně každé ze žalobkyň částku 240.000 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a b) jsou dcerami Y. X., který zemřel dne 2. 10. 2009 při provádění stavebních prací poté, co se na něj zřítila část budovy objektu, jehož vlastníkem byla žalovaná 2). Soud dovodil, že nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké je opodstatněn, neboť oba žalovaní porušili právní povinnost při provádění stavby a v důsledku toho přišel otec žalobkyň o život. Žalovaný 1), který předmětného dne řídil provádění stavby, porušil zejména § 158 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen “stavební zákon”), tím, že uzavřel smlouvu o dílo na výkon funkce stavbyvedoucího, přestože neměl oprávnění vykonávat tuto funkci, a dále pak § 153 stavebního zákona tím, že jako stavbyvedoucí bez příslušného oprávnění řídil provádění stavby nikoliv v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, na kterou odkazovalo vydané stavební povolení. Ke škodní události (zřícení budovy) došlo v důsledku provádění stavební činnosti, která neodpovídala vydanému stavebnímu povolení a tomu, že na stavbě pracovaly a dávaly pokyny osoby bez dostatečných znalostí, mimo jiné žalovaný 1). Žalovaná 2) pak porušila § 153 odst. 1 stavebního zákona tím, že nedodržovala rozhodnutí stavebního úřadu. K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 25 Co 259/2018-457, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 1) zrušil a řízení zastavil, ve vztahu k žalované 2) jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně považoval za důvodnou námitku promlčení, kterou v odvolacím řízení vznesla žalovaná 2). Ke škodní události, při níž zemřel poškozený, došlo dne 2. 10. 2009. Žaloba proti žalované 2) byla podána dne 11. 9. 2012, tedy před uplynutím objektivní promlčecí doby. Žalobkyně však v okamžiku, kdy se nechaly právně zastoupit (dne 20. 10. 2009), měly informace o tom, že jejich otec zemřel, tedy že vznikla škoda, a musela jim být, právě s ohledem na to, že byly zastoupeny advokátem, známa i skutečnost zjistitelná z veřejně přístupného katastru nemovitostí, kdo je vlastníkem zřícené budovy. Žaloba tedy byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázky 1) zda je ten, kdo namítá promlčení práva, povinen tvrdit a prokazovat okolnosti rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, 2) zda lze zjištění vlastníka budovy považovat bez dalšího za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby, jestliže škoda byla způsobena v důsledku zřícení budovy v průběhu rozsáhlých stavebních prací, 3) zda znamená převzetí zastoupení advokátem bez poskytnutí dalších informací ve věci, které si advokát následně zjistí, že advokátův klient měl možnost k okamžiku převzetí zastoupení učinit si úsudek o tom, kdo za škodu odpovídá, 4) zda je pro počátek běhu promlčecí doby určující okamžik, kdy vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, získá právní zástupce poškozeného, nebo kdy tuto vědomost získá poškozený sám a 5) zda dospěje-li odvolací soud sám na základě skutečností obsažených ve spisu na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru o promlčení práva a bez poučení žalobce z tohoto důvodu zamítne žalobu, jedná se o překvapivé rozhodnutí. Žalobkyně v dovolání uvedly, že budova procházela rozsáhlou přestavbou, a přicházela tak v úvahu řada osob, u nichž lze dovodit možnou odpovědnost za škodu způsobenou zřícením budovy. Podle praxe dovolacího soudu je přitom potřeba, aby měl poškozený možnost udělat si pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. O tom, že je pravděpodobné, že za škodu nese odpovědnost také vlastník zřícené budovy, se žalobkyně dozvěděly až po důkladném prověření věci v trestním řízení, tedy ne dříve, než v září 2010. Podle žalobkyň nelze formální udělení plné moci ztotožnit se získáním vědomosti o osobě, která za škodu pravděpodobně odpovídá. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/2018, pak žalobkyně namítají, že počátek běhu promlčecí doby není možné posuzovat tak formalisticky, jak učinil odvolací soud. Bez odborného vyjádření totiž nebylo možné usuzovat, která osoba nese odpovědnost za škodu. Žalovaná 2) nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve vztahu ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro posouzení počátku subjektivní promlčecí doby. Posledně žalobkyně namítají, že se jedná o překvapivé rozhodnutí, protože je soud nepoučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení ve vztahu k počátku subjektivní promlčecí doby a odpovídající důkazní návrhy. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou 2) potvrzuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb