25 Cdo 2981/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2981/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2013 Spisová značka:25 Cdo 2981/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2981.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náklady na výživu pozůstalých Dotčené předpisy:§ 448 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 6. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.8.2013II.ÚS 2417/13JUDr. Jaroslav Fenykzrušeno30.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2981/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem Ščurym, advokátem se sídlem Čadca, Mierová 1725, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování Mgr. Tomáš Gurecký, advokát se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/201, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 249/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, takto: I. Dovolání žalobkyně proti měnícím výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů na její výživu z důvodu úmrtí jejího manžela, způsobeného žalovaným. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 12. 2009, č. j. 12 C 249/2004-308, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 8. 2010, č. j. 12 C 249/2004-338, uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně v období od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2001 částkou 510,- Kč měsíčně, v období od 1. 12. 2001 do 31. 12. 2002 částkou 423,- Kč měsíčně, v období 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 částkou 1.378,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 částkou 1.747,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 částkou 2.000,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 částkou 2.107,- Kč měsíčně, v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 částkou 2.231,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 částkou 987,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2009 částkou 922,- Kč měsíčně (výroky I. až X. rozsudku), dlužné výživné za období od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2009 ve výši 142.766,- Kč mu uložil splácet po 2.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje lednem 2010 pod ztrátou výhody splátek (výrok XII.), zamítl žalobu v rozsahu nad přiznané částky za dobu od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2009 (výrok XIII.) a na určení výživného ve výši 2.078,- Kč měsíčně od 1. 12. 2009 (výrok XV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek pro uznání ze dne 2. 10. 2006 byl odvolacím soudem zrušen stejně jako další rozsudek okresního soudu ze dne 30. 9. 2008. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 20. 7. 2001 bodl do břicha manžela žalobkyně M. K., který v důsledku toho zemřel. Žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 1 T 10/2002, odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a bylo mu uloženo nahradit žalobkyni škodu ve výši 28.416,- Kč. S dalšími nároky byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně žila s manželem ve společné domácnosti, společně se zavázali hradit překlenovací úvěr na byt. Zemřelý poskytoval výživu žalobkyni a nezl. synovi M., žila s nimi i dcera žalobkyně z předchozího manželství. Tvrzení o příjmu zemřelého ve výši 11.000 Kč měsíčně do června 2001 nebylo prokázáno, v rozhodném období M. K. neodpracoval ani 22 pracovních dnů a jeho průměrný výdělek nedosáhl výše minimální mzdy. Při stanovení výše náhrady soud vyšel z průměrného výdělku ve výši minimální mzdy v každém jednotlivém období podle § 17 odst. 6 zákona o mzdě, kterou snížil o daň podle § 16 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, a o poskytnutý vdovský a sirotčí důchod. V r. 2007 se žalobkyni narodilo další dítě, není vdaná, žije se svými třemi nezl. dětmi, není zaměstnána, je na mateřské dovolené. Soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 a 3, § 447 odst. 2 a § 448 obč. zák. a uzavřel, že nárok žalobkyně je z části důvodný. Při určení výše náhrady soud respektoval, že náhrada nákladů na výživu žalobkyně a nezl. syna M. nepřesáhla průměrný výdělek, na který by zemřelému vznikl nárok, nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že zemřelý M. K. zajišťoval i potřeby její nezl. dcery z předchozího manželství, neboť zemřelý k ní neměl žádnou vyživovací povinnost a její potřeby jsou zajištěny stanoveným výživným. K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem tak, že zamítl žalobu ohledně částky 423,- Kč měsíčně od 1. 5. 2002 do 31. 12. 2002 (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a dále ohledně všech částek za dobu od 1. 1. 2003 nadále (výroky IV., V., VI., VII., VIII., IX., X. a XI. rozsudku soudu prvního stupně), ve výroku II. a III. žalovanému uložil povinnost přispívat žalobkyni na její výživu další částkou 1.723,- Kč měsíčně za dobu od 21. 7. 2001 do 31. 7. 2001, částkou 1.723,- Kč měsíčně od 1. 8. 2001 do 30. 11. 2001, částkou 1.762,- Kč od 1. 12. 2001 do 31. 12. 2001 a částkou 966,90 Kč měsíčně od 1. 1. 2002 do 30. 4. 2002, a dlužnou náhradu nákladů na výživu za dobu od 21. 7. 2001 do 31. 3. 2011 ve výši 17.468,60 Kč uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývajících částech výroků I. až III., XIII. a XV. jej potvrdil, odmítl odvolání žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ohledně nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých citoval právní názory z publikované i aktuální judikatury dovolacího soudu, jimiž se řídil, zopakoval a doplnil dokazování zejména ohledně pracovních, výdělkových a příjmových poměrů žalobkyně a jejího manžela; shodně se soudem prvního stupně jako důvodný posoudil základ nároku na náhradu škody podle § 448 obč. zák. Při určení výše tohoto nároku vycházel z rozsahu zákonné vyživovací povinnosti, kterou měl zemřelý podle ust. § 91 odst. 1 zákona o rodině, vzal za prokázané, že po odečtení daně z příjmu z pravděpodobného průměrného měsíčního hrubého výdělku po valorizaci v jednotlivých letech by průměrný čistý měsíční výdělek zemřelého M. K. činil v letech 2001 až 2006 částku 7.983,80 Kč, v roce 2007 částku 8.761,50 Kč, v roce 2008 částku 8.716,70 Kč, v letech 2009 a 2010 částku 9.100,20 Kč a v roce 2011 by činil 9.455,- Kč. Zohlednil výdělkové poměry žalobkyně a jejího manžela v každém jednotlivém období, dále vyživovací povinnost zemřelého k nezl. synovi a žalobkyně k jejím nezletilým dětem s předpokladem postupného nárůstu této vyživovací povinnosti se změnou poměrů. Při hodnocení poměrů žalobkyně nevzal v úvahu příjem ze sociálních dávek, které pobírala pro sebe a nezl. děti v rozhodném období, vyjma rodičovského příspěvku, zohlednil v jejích příjmech výši pobíraného vdovského důchodu (nikoliv sirotčí důchod, který není příjmem žalobkyně, ale nezl. syna), a za období, kdy žalobkyně dosáhla vyššího příjmu než byl výdělek zemřelého a navíc pobírala vdovský důchod, jí náhradu nepřiznal. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu I., III., jimž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, proti potvrzujícímu výroku IV. a výroku VII. o náhradě nákladů odvolacího řízení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. z důvodu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za právní otázku, kterou má dovolací soud řešit, označila, zda povinný má náklady na výživu pozůstalým hradit ve výši, v níž jim zemřelý skutečně výživu poskytoval, nebo ve výši, ve které ji byl povinen poskytovat. Uvádí, že podle dosavadní judikatury se výše náhrady řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popř. rozsahem, v jakém skutečně na výživu přispíval, i když k tomu nebyl povinen, avšak tento názor nepovažuje za správný, neboť mezi oběma způsoby určení výše náhrady vytváří nerovnost. Mělo by být rovněž vyloženo, zda poskytovanou výživu představuje pouze výživné ve formě finančních prostředků nebo věcí či zda má být zhodnocen také osobní přínos zemřelého, který po jeho smrti musí být např. nahrazen placen