25 Cdo 3110/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3110/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3110/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3110.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 13 obč. zák. § 11 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3110/2024-448 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: D. T., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: ISCARE a. s., IČO 61858366, se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, zastoupená JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 26/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Co 64/2023-416, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 12 342 Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Paka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 37 C 26/2010-374, uložil žalované zaplatit žalobci 300 000 Kč (výrok I), žalobu co do 700 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Co 64/2023-416, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč, ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnosti vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce, který do řízení vstoupil po jejím úmrtí jako její dědic, byla mezi roky 2004 až 2007 pacientkou žalované v rámci asistované reprodukce. Protože si v průběhu hormonální stimulace vaječníků stěžovala na citlivou resistenci v horní zevním kvadrantu levého prsu, odeslal ji po kontrole dne 4. 1. 2006 ošetřující lékař, zaměstnanec žalované, k provedení mamografického vyšetření. Dne 24. 1. 2006 původní žalobkyně toto vyšetření absolvovala v zařízení GynCentrum s. r. o., jehož zaměstnanec pořídil mamografický snímek a opatřil jej slovním popisem (mimo jiné) s tím, že nález je nutné doplnit sonografickým vyšetřením a při negativním nálezu zopakovat šikmý mamografický snímek. Snímek spolu s popisem zaslal přímo žalované. Přesto byla při další návštěvě pracoviště žalované původní žalobkyně informována, že vyšetření dopadlo dobře a je možné zahájit kroky k dalšímu cyklu hormonální stimulace. Léčba původní žalobkyně u žalované byla ukončena 8. 3. 2007, do té doby však podstoupila ještě cyklus hormonální stimulace, který podporuje nádorový růst prsní žlázy, a proto je u nádoru prsu kontraindikován. Sonografické vyšetření, na které navazovalo histologické vyšetření a konstatování diagnózy nádorového onemocnění, podstoupila původní žalobkyně pro zhoršení subjektivních obtíží v levém prsu až dne 17. 4. 2008 v Nemocnici Na Homolce. Podle znalce ložisko popsané na mamografickém snímku ze dne 24. 1. 2006 mohlo či ještě nemuselo být invazivním nádorem. Nebylo možné ani určit, zda nádor vznikl následkem hormonální stimulace, ale rozhodně byl jeho růst hormonální stimulací urychlen. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv původní žalobkyně, konkrétně tím, že ji navzdory doporučení lékaře specialisty, který zhotovil popis snímku z mamografu, řádně nevyšetřila, a podávala jí hormonální preparát zvyšující riziko nádoru a urychlující jeho růst. Neposkytla tedy původní žalobkyni zdravotní péči lege artis, což vedlo ke snížení šance na její uzdravení a případně též ke ztrátě očekávání na lepší zdravotní stav. Odvolací soud přiznal žalobci vedle původně již soudem prvního stupně přiznaných 300 000 Kč ještě dalších 400 000 Kč. Přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, vzal v úvahu míru zásahu, formu a jeho následky, dále pak postavení původní žalobkyně ve společnosti i soukromí, a dobu a situaci, za níž k zásahu došlo. Zdůraznil, že žalovaná původní žalobkyni nedovyšetřila, ačkoli si stěžovala na tlak v prsu a ačkoli mamografický snímek, resp. jeho popis, hovořil o potřebě dalšího došetření. Naopak žalovaná naordinovala původní žalobkyni hormonální léčbu, která vedla ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Navíc svou odpovědnost po celou dobu popírala. Původní žalobkyně v průběhu řízení právě v souvislosti s onemocněním rakovinou zemřela, aniž by se dočkala od žalované omluvy. Současně s ohledem na princip proporcionality přihlédl odvolací soud k rozhodnutím soudů v obdobných případech zásahů do osobnosti a v nich stanoveným zadostiučiněním. Mimo to se v rámci posouzení přiměřenosti újmy zabýval ještě výpočtem nemajetkové újmy u sekundárních obětí podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 a korigoval závěry soudu prvního stupně o maximální možné částce jakožto 20násobku průměrné mzdy v době, kdy k újmě došlo, na 16násobek průměrné mzdy v době rozhodování odvolacího soudu. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v části výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč, a ve výroku o nákladech řízení, dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v potaz možné spoluzavinění poškozené a dalších osob na vzniku újmy. Téměř 2 roky před sonografickým vyšetřením ze dne 17. 4. 2008 původní žalobkyně věděla o nálezu v prsu, přesto svému zdraví nevěnovala dostatečnou péči a patrně tuto skutečnost ani nesdělila svému gynekologovi či obvodnímu lékaři, popř. pokud ano, pak měli nepochybně podíl na vzniku újmy i oni. Dále při poskytování zdravotní péče pochybilo rovněž zdravotnické zařízení GynCentrum s. r. o., které žalované poslalo nedostatečnou lékařskou zprávu a samo mělo provést další potřebná vyšetření původní žalobkyně. Odvolací soud měl pochybit i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť v rámci srovnání obdobných případů přihlédl i k rozhodnutí týkajícímu se nemajetkové újmy sekundárních obětí, které je zcela nesrovnatelné se zásahem do osobnosti. Současně maximální možnou částku újmy vyčíslil podle průměrné mzdy v době svého rozhodování, ačkoli tak měl učinit k roku předcházejícímu vzniku újmy původní žalobkyně. Navíc vzal v potaz průměrnou mzdu za čtvrtletí a nikoli za celý rok. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala žalovaná za překvapivé a nepředvídatelné, neboť ji odvolací soud neseznámil s tím, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bude vycházet z průměrné mzdy v době svého rozhodování. Konečně podle ní odvolací soud nevzal v potaz konkrétní okolnosti věci, dostatečně se nezabýval mírou zásahu do osobnosti původní žalobkyně a zcela rezignoval na prokázání příčinné souvislosti. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 5. Podle § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3). 6. Dovolací soud ve své judikatuře připustil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní