25 Cdo 3115/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3115/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3115/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3115.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Spolu způsobení si újmy poškozeným Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2918 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.03.2025II.ÚS 958/25 Pavel Šámal odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost16. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3115/2024-73 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: B. C., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy ČR, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 224/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 11 Co 105/2024-62, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 11 Co 105/2024-62, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 22. 12. 2023, č. j. 15 C 224/2021-41, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu za bolest vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla dne 9. 1. 2019 okolo 17. hodiny účastnicí dopravní nehody na 257. km dálnice ve směru na Olomouc. Spolu s dalším účastníkem nehody zavolali policii a poté si stoupli za svodidla. Policisté po příjezdu zastavili se svým vozidlem asi 15 až 20 metrů za havarovanými vozidly, přišli za účastníky nehody a žalobkyni vyzvali, aby se dostavila k policejnímu vozidlu. Žalobkyně se vydala tím směrem cestou za svodidly, spadla do 2 metry hlubokého betonového propustku dálničního mostu, a utrpěla tak tříštivou zlomeninu holenní kosti vlevo. Odvolací soud doplnil dokazování k upřesnění skutkových zjištění ohledně místa, kde k pádu došlo, a ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla újma výlučně následkem okolností, které se jí přičítají jako poškozené ve smyslu § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není proto třeba zkoumat, jak měl být propustek zajištěn proti pádu osob (§ 2900 a § 2901 o. z.). Podle odvolacího soudu obecné doporučení, aby účastník dopravní nehody na dálnici opustil vozidlo a uchýlil se do bezpečného prostoru za svodidly, směřuje k tomu, aby zde byl v bezpečí, a nikoli k tomu, aby se v tomto prostoru dále jakkoli pohyboval. Předmětný propustek se nacházel na vnitřní straně svodidel, u nichž stála vozidla, od dálnice byl oddělen kromě svodidel ještě zvýšeným zábradlím. Na žalobkyni tedy bylo, aby se dostavila od svého vozidla k vozidlu policie na krátkou vzdálenost, a za tohoto stavu nebyl žádný důvod, aby se pohybovala v prostoru za svodidly, neboť mohla jednoduše přejít po okraji dálnice v prostoru před vozidly bez toho, aby (poté, co se vrátila po příjezdu policie ke svému vozidlu) svodidla překonávala nejprve v místě u svého vozidla, a poté (aby se mohla dostat k vozidlu policie) znovu zpět v místě u vozidla policie. Neobstojí přitom poukaz žalobkyně na § 35 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silnčním provozu), zakazující chůzi po dálnici, neboť při dopravní nehodě jde o mimořádnou situaci, v jejímž rámci pohyb účastníka nehody od jeho vozidla směrem k vozidlu policie na krátkou vzdálenost po okraji dálnice nelze považovat za chůzi po dálnici. To navíc nepředstavuje žádné nebezpečí, neboť zastavené vozidlo policie se spuštěnými výstražnými majáky dostatečným způsobem všem účastníkům silničního provozu dává najevo, že na dálnici došlo k mimořádné situaci. Žalobkyně však místo toho, aby se takto bezpečně přesunula, použila prostor za svodidly v neznámém místě a za snížené viditelnosti. Toto počínání lze přičítat výlučně žalobkyni a šlo o jedinou příčinu pádu do propustku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K řešení předkládá otázku procesního práva, zda „je argumentace, že před zastaveným vozidlem policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakkoliv ohrožení zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu, racionální“. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že před zastaveným vozidlem policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakékoliv ohrožení zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu. Dále předkládá otázky hmotného práva, zda „lze za okolnost, která se přičítá poškozenému, ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu skutečnost, že poškozený nejednal způsobem zákonem zakázaným“; zda „lze za okolnost, která se přičítá poškozenému, ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu skutečnost, že poškozený, coby účastník dopravní nehody, nešel k vozidlu policie po dálnici, ale za svodidly, pokud ustanovení § 35 odst. 1 zákona o silničním provozu nejenom chůzi po dálnici, ale i pouhý vstup na dálnici, výslovně zakazuje“. Žalobkyně má za to, že chůze po dálnici je tímto ustanovením výslovně zakázaná bez ohledu na vzdálenost, a to tím spíše (a minore ad maius), pokud stejné ustanovení výslovně zakazuje i jen pouhý vstup na dálnici. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná z otázek vymezených v dovolání nezakládá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Obsahem dovolání je nesouhlas s právním závěrem soudů obou stupňů o spoluzpůsobení si újmy poškozenou. Odvolací soud vyšel z ustálené judikatury, podle níž je úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2