25 Cdo 312/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 312/2005 citace  Právní věta:Rozhodování ministerstva financí o udělení souhlasu ke kupní smlouvě podle § 22 odst. 3 a § 44 zákona č. 219/2000 Sb. je výrazem vůle státu jako vlastníka věci vůči nabyvateli a nikoliv výkonem (uplatněním) veřejné moci, s nímž by bylo možno spojovat odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2007 Spisová značka:25 Cdo 312/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.312.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:14 / 2008 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 312/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 208/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 39 Co 114/2004-46, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č. j. 8 C 208/2003-23, zamítl žalobu na zaplacení částky 57.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná vypsala veřejnou soutěž na prodej majetku z vlastnictví státu, konkrétně nemovitostí v areálu bývalé pohraniční stráže v H., kterou vyhrála společnost P., spol. s r. o., s níž byla uzavřena dne 8. 7. 1996 kupní smlouva ve znění dodatku ze dne 31. 10. 1996. Ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nedošlo a dne 24. 7. 2000 žalovaná odstoupila od kupní smlouvy poté, co byl na kupující společnost prohlášen konkurs. Následně pokračovala žalovaná v jednání o prodeji nemovitostí s žalobcem, který ve výběrovém řízení obsadil druhé místo (již dne 8. 12. 1997 s ním jako zmocněnec budoucího prodávajícího uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí 1. č. r. s.), a dne 29. 12. 2000 s ním uzavřela kupní smlouvu, jejíž platnost byla podmíněna udělením výjimky Ministerstva financí ČR podle § 35 vyhlášky 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; k převodu však nedošlo. Žalobce považuje za škodu rozdíl mezi částkou 67.000.000,- Kč (hodnota nemovitostí podle znaleckého posudku ke dni 31. 3. 2003) a sjednanou kupní cenou ve výši 10.000.000,- Kč a dovozuje, že tím, že mu nebylo umožněno nemovitosti nabýt do vlastnictví a zhodnotit tak svůj majetek, vznikla mu škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího ve zdlouhavosti jednání žalované, které vedlo ke zvýšení ceny vzhledem ke změně cenových předpisů, a dále v tom, že Ministerstvo financí ČR za stejných podmínek, za jakých udělilo výjimku firmě P. spol. s r. o., neudělilo žalobci souhlas k uzavření smlouvy, a to vzhledem k tomu, že v mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který podmiňoval platnost kupních smluv o prodeji nemovitostí souhlasem Ministerstva financí ČR. Soud s poukazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 93/99 dospěl k závěru, že i v případě kupní smlouvy uzavírané na základě veřejné soutěže s určitými veřejnoprávními prvky, se jedná o nakládání státu jako kteréhokoli vlastníka s majetkem v občanskoprávních vztazích a stát tak zde nevystupuje jako nositel veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“. Soud nedovodil odpovědnost žalované ani podle ustanovení § 420 obč. zák., neboť na straně státu neshledal porušení právní povinnosti; na udělení výjimky či souhlasu Ministerstvem financí ČR není právní nárok a bylo tedy plně v dispozici ministerstva, zda výjimku či souhlas žalobci udělí, to vše bez ohledu na to, že ji udělil již dříve firmě P. spol. s r. o. Závěrem soud poukázal na skutečnost, že dokud byla žalovaná vázána kupní smlouvou s touto společností, nemohla uzavřít kupní smlouvu k týmž nemovitostem se žalobcem. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 39 Co 114/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. není právně významná skutečnost, že nemovitosti ve vlastnictví státu byly k prodeji nabízeny v rámci veřejné soutěže, ani to, že platnost každé uzavřené kupní smlouvy byla podmíněna individuálním schválením ze strany ministerstva; i v daném případě stát vystupuje jako vlastník, projevující vůli při dispozici se svým majetkem, přičemž podle ustanovení § 46 zákona č. 219/2000 Sb. jsou postupy a rozhodování státu při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona vyloučeny z působnosti zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě stát nevystupoval jako nositel veřejné moci (není dána jeho odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb.). Rovněž z hlediska posouzení obecné odpovědnosti neshledal odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, vytkl mu pouze aplikaci ustanovení § 420 obč. zák., ačkoliv účastníky smlouvy o smlouvě budoucí byl sjednán pro právní vztahy mezi nimi vzniklé režim obchodního zákoníku, tj. obecná objektivní odpovědnost podle ustanovení § 373 obch. zák. a násl. Závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí - uzavřít s žalobcem kupní smlouvu na předmětné nemovitosti do 30. 1. 1998 žalovaná splnila, neboť bezprostředně po ukončení smluvního vztahu s firmou P. spol. s r. o. začala o uzavření kupní smlouvy s žalobcem jednat. Protože nemohla předpokládat, že jednání s touto společností potrvá po dobu asi čtyř let, dovodil soud existenci liberačního důvodu ve smyslu ustanovení § 373 obch. zák. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení právních otázek, zda má „schvalovací doložka – výjimka“ povahu veřejnoprávního aktu, zda je na ni nárok a zda má v rámci výběrového řízení povahu aktu ad rem či ad personam, a to vše v souvislosti s převodem majetku státu podle zákona č. 219/2000 Sb. (vyhlášky č. 119/1988 Sb.). Namítá, že je-li součástí soukromoprávního vztahu (převod majetku státu na základě kupní smlouvy) prvek veřejnoprávního charakteru (schvalovací – výjimková doložka Ministerstva financí ČR), jedná se ze strany státu o postup v rámci výkonu státní správy a odpovědnost státu je tak dána podle speciálního zákona. Dále uvádí, že byla-li již výjimka Ministerstva financí ČR v rámci veřejné soutěže udělena, byť jinému uchazeči, pak je toto udělení třeba chápat jako akt ad rem a nikoliv ad personam. Podle dovolatele žalovaná nedostála povinnosti postupovat bez průtahů a vyřídit záležitost žalobce spravedlivě a v přiměřené lhůtě, proto dovolatel považuje za nepřesvědčivý závěr odvolacího soudu o existenci liberačního důvodu při úvaze o obecné odpovědnosti žalované. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud, pokud shledá, že má napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam, dovolání žalobce z důvodu věcné správnosti napadeného rozhodnutí zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není však důvodné. Přípustnost dovolání je založena pro právní otázku, která je uplatněna v dovolání a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, tj. zda má schvalovací doložka ve smyslu ustanovení § 44 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, povahu veřejnoprávního aktu a zda její vydání či nevydání pro dosažení platného převodu majetku státu v rámci soukromoprávního vztahu je možno chápat jako výkon veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvo