25 Cdo 3269/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3269/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2010 Spisová značka:25 Cdo 3269/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3269.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3269/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, proti žalované: ŠKO-ENERGO, s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi 1, tř. Václava Klementa 869, IČ 61675938, zastoupené JUDr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2000/78, o zaplacení 251.745,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 206/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, takto: I. Dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 130.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 20. 7. 2004, č. j. 6 Cmo 148/2003-91, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 25. 6. 2003, č. j. 48 Cm 206/2002-73, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu na náhradu škody způsobené exhalacemi na lesních porostech ve výši 251.745,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a věc vrátil krajskému soudu s tím, že byl prokázán vznik škody na lesních porostech žalobce v příčinné souvislosti s provozní činností žalované a že v dalším řízení je třeba se zabývat výší škody a tím, zda jsou splněny tvrzené liberační důvody. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 48 Cm 206/2002-269, Krajský soud v Praze opětovně zamítl žalobu na zaplacení 251.745,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Podle soudu prvního stupně je nespornou skutečností „postavení žalovaného jako jednoho z producentů exhalací s nepopiratelným negativním dopadem na životní prostředí“; žalobcem předložený posudek RNDr. Pavla Hadaše ani na jeho základě provedený výpočet výše škody za použití vyhlášky č. 55/1999 Sb. však nelze považovat za průkazný, neboť způsob výpočtu založený na tzv. rozptylových bodech, na nichž se hodnotí koncentrace imisí SO2 a NOx (žalovaná v předmětném období vypustila do ovzduší 590,85 t SO2 a 396,11 t NOx), není dostatečný pro závěr, že pouze činností konkrétního emitenta byl konkrétní porost zcela zničen či poškozen. Soud proto vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku v dalším řízení ustanoveného znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., podle nějž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a vznikem eventuální škody, jež mohla žalobci vzniknout na lesním porostu v roce 2000. Využití vyhlášky č. 55/1999 Sb. k výpočtu výše škody soud odmítl s poukazem na zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, který jednoznačně počítá se škodlivými vlivy znečišťovatelů, jejichž činnost kontroluje, reguluje a sankcionuje. Osoba poškozená nepříznivými vlivy se nemůže domáhat náhrady podle pouhé vyhlášky, přičemž v systému výběru paušálních poplatků státem od producentů imisí by byli znečišťovatelé postihováni dvakrát za stejnou činnost. Konečně soud konstatoval, že i kdyby byl v plném rozsahu akceptován právní názor odvolacího soudu o příčinné souvislosti (tedy i o splnění podmínek odpovědnosti za škodu), pak by se podle § 420a odst. 3 obč. zák. žalovaná zprostila své odpovědnosti, neboť jí do provozu uvedený zdroj znečištění byl povolen orgánem státní správy, tedy nedošlo k porušení tohoto povolení provozem zdroje; jinak by stát vlastně povolil vědomé poškozování majetku státu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování provedených důkazů a po doplnění dokazování o výslech pracovníka ustanoveného znaleckého ústavu se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jenž při rozhodování vycházel z revizního znaleckého posudku, neboť tyto závěry jsou zcela odlišné od dosavadních závěrů znalců vyjádřených v jiných obdobných případech, a to aniž by výchozí podmínky pro znalecké zkoumání doznaly zásadních změn odůvodňujících takový odklon. Neshledal tak důvod pro změnu právního závěru uvedeného ve zrušovacím usnesení, že žalobci vznikla na lesních porostech, jejichž je správcem, škoda v důsledku provozní činnosti žalované, která v roce 2000 vypustila do ovzduší látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu, za niž odpovídá podle § 420a obč. zák. Odvolací soud vyložil podmínky odpovědnosti podle tohoto ustanovení se zdůrazněním, že není rozhodující, zda byla provozní činnost vykonávána v souladu s právními předpisy a zda případně producent dodržel státem stanovené emisní limity. Při rozhodování o výši škody postupem podle § 136 o.s.ř. vyšel ze závěrů znaleckého posudku RNDr. Hadaše, v němž neshledal nedostatky vytýkané revizním znalcem, a žalobci přiznal náhradu škody ve výši odpovídající podílu provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, a to na základě tzv. Gaussova matematického modelu a rozptylové studie. Při zohlednění skutečnosti, že aplikace metody používající indikátor H+ vykazuje vyšší úroveň metodické chyby v řádu desítek procent, stanovil částku náhrady škody ve výši 130.000,- Kč. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky na lesní porosty působí negativně celá řada faktorů, zatímco v důsledku poklesu emisí přestal být SO2 považován za významnou znečišťující látku; především nebyl zohledněn závěr posudku znaleckého ústavu PROFI TEN, a. s., že kationty H+ nevznikají jako přímý důsledek její provozní činnosti. Proto nelze dovozovat vztah příčinné souvislosti mezi škodou na lesních porostech a provozní činností žalované, jak ostatně vyložila i Ing. P. T. ze znaleckého ústavu. Je přitom požadavkem formulovaným i ustálenou judikaturou (Rc 11/1976), aby při existenci více příčin byla za rozhodující příčinu považována ta, která je důležitá, podstatná a značná. Dovolatelka dále zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody. Data poskytnutá žalobcem pro výpočet výše náhrady považuje za nedostatečná, vytýká znalci RNDr. Hadašovi, že sám žádnou škodu nezjišťoval a pouze převzal vstupní údaje žalobce. Odvolací soud podle dovolání opomenul přihlédnout k jiným vlivům, které poškozují lesní porosty, a nevzal v úvahu, že při dodržování stanovených emisních limitů nelze se samotným vypouštěním škodlivin spojovat vznik škody. Podle dovolatelky pak škoda vzniká i samotnou činností žalobce, konkrétně nevhodnou druhovou skladbou lesních porostů. Konečně je nesprávné i použití vyhlášky č. 55/1999 Sb., protože k občanskému zákoníku nebyl přijat žádný prováděcí předpis, který by upravoval postup pro stanovení výše náhrady na lesních porostech. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto či odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; otázky příčinné souvislosti a vyčíslení škody byly již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny, stejně jako aktivní legitimace žalobce ve sporu, která je zpochybňována až v dovolání. Dovolací námitka o spoluzavinění škody žalobcem pak nemá v ničem oporu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a je zčásti přípustné podle usta