25 Cdo 3270/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3270/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3270/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3270.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.12.2025IV.ÚS 3751/25 Michal Bartoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3270/2024-123 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Správa služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace, IČO 70889660, se sídlem Kundratka 19, Praha 8, zastoupená JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2, proti žalované: P. S., zastoupená JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Táborská 966/5, Mladá Boleslav, o 81 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 36 C 178/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 14 Co 250/2023-105, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 14 Co 250/2023 -105, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 36 C 178/2023-76, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 81 150 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V řízení o náhradu nákladů na odstranění a uskladnění motorového vozidla na odstavném parkovišti vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že odstavené vozidlo registrační značky XY (dále jen „vozidlo“) bylo podle § 19 odst. 2 písm. h) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) dne 24. 5. 2021 žalobkyní odtaženo a umístěno na odstavné ploše provozované žalobkyní. Žalovaná byla v registru silničních vozidel podle údajů Magistrátu hlavního města Prahy zapsána jako jeho provozovatel od 19. 5. 2014 s adresou XY. Dne 26. 5. 2021 žalobkyně zaslala na tuto adresu žalované oznámení o možnosti vyzvednout si odstraněné vozidlo na odstavném parkovišti, ale výzvu se nepodařilo doručit. Podle výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 12. 6. 2023 adresou trvalého pobytu žalované je od 17. 3. 2014 XY. Dne 19. 4. 2020 koupil vozidlo od žalované na náhradní díly P. M., nebyl však zapsán do registru vozidel jako jeho vlastník. Po právní stránce odvolací soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 19d zákona o pozemních komunikacích, dále podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o silničním provozu“) a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o podmínkách provozu“). Zdůraznil, že definice pojmu provozovatel vozidla podle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu je od 1. 1. 2015 založena na evidenčním principu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 769/21, dovodil, že primárním subjektem povinným nahradit náklady odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel, a možnost přiznat pasivní legitimaci i vlastníku (provozovateli) skutečnému je pouze alternativní. V situaci, kdy v době zahájení řízení nebyl žalobkyni faktický provozovatel znám, jí nezbylo než uplatnit nárok na náhradu nákladů spojených s odstraněním vozidla vůči provozovateli zapsanému, tedy vůči žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že nesoulad údajů o bydlišti žalované zapsaných v registru vozidel se skutečným stavem nelze žalobkyni přičítat k tíži, neboť neměla jinou možnost (protože není správním orgánem s přístupem do centrální evidence obyvatel), než si vyžádat tyto údaje z registru silničních vozidel, jak jí ukládá § 19d odst. 5 zákona o pozemních komunikacích. Při doručování postupovala v souladu s § 19b odst. 7 a § 19d odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tedy poté, co se výzvy žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou na adresu uvedenou v registru vozidel, přistoupila ke zveřejnění písemností na úřední desce. Žalobkyně tedy v souladu s § 19d odst. 2 zákona o pozemních komunikacích uplatnila nárok na náhradu nákladů na odstavení vozidla na odstavném parkovišti vůči provozovateli – žalované, která je ve věci pasivně věcně legitimovaná. Žalovaná v řízení ani netvrdila závažné důvody, které by jí znemožnily vozidlo odstranit, a jež by mohly odůvodnit závěr o tom, že jí povinnost k úhradě nelze uložit (§ 19d odst. 2 věta za středníkem zákona o pozemních komunikacích). Odvolací soud vysvětlil, že za takový důvod nelze považovat převod vozidla na třetí osobu ani případnou nesprávnost zápisu adresy žalované v registru silničních vozidel, které by byly bez významu, kdyby žalovaná dbala své zákonné povinnosti požádat o zápis změny vlastníka vozidla (což mohla provést i bez součinnosti nového vlastníka postupem podle § 8a zákona o podmínkách provozu). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení těchto otázek: 1) zda Magistrát hlavního města Prahy sdělil žalobkyni správné a úplné údaje o provozovatelce a vlastnici vozidla, především o trvalé adrese žalované, 2) zda lze přičítat k tíži žalované skutečnost, že Magistrát hlavního města Prahy poskytl žalobkyni nesprávnou adresu žalované, 3) zda má správní orgán tj. Magistrát hlavního města Prahy, jednající prostřednictvím své příspěvkové organizace (žalobkyně) povinnost zjistit adresu k doručování písemností v případě doručování do vlastních rukou, 4) zda žalobkyně v řízení prokázala, že není vlastníkem výše uvedeného vozidla. Žalovaná je přesvědčena, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5236/2007). Dále namítla, že hodnocení důkazů soudem neodpovídá dikci § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo a soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly za řízení najevo. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). 4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Není a ani nemůže být úkolem dovolacího soudu vymezovat přípustnost dovolání či domýšlet dovolací důvody, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a rovnosti účastníků řízení. Kromě toho je dovolací soud vymezením dovolacích důvodů vázán (podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a nemůže překročit jimi daný rámec; pokud ovšem tento rámec nastaven není, trpí v tomto rozsahu dovolání vadami (jejich odstraňování postupem podle § 43 o. s. ř. je vyloučeno ustanovením § 243b o. s. ř.), které brání jeho projednání. 6. Dovolatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žádné relevantní právní otázky však v textu dovolání neformulovala. Otázka 1) zda Magistrát hlavního města Prahy sdělil žalobkyni správné údaje o trvalé