25 Cdo 3320/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3320/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2014 Spisová značka:25 Cdo 3320/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3320.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Promlčení Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 442 odst. 1 obč. zák. § 106 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3320/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně HOLAS MARKET s.r.o., se sídlem Oudoleň 25, IČO 25529773, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, proti žalovanému I. M., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o 15.312.489,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 300/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2010, č. j. 21 Co 462/2009-224, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2010, č. j. 21 Co 462/2009-224, se spolu s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009, č. j. 17 C 300/2006-202, zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Hradci Králové částečným rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 17 C 300/2006-172, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 513/2008-185, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 640.984,84 Kč na majetku, 1.398.008,04 Kč na zboží a 1.000.000,- Kč na know-how. Nárok na náhradu škody, která měla vniknout v důsledku neoprávněného prodeje věcí z prodejny žalovaným při výkonu jeho činnosti správce konkursní podstaty, shledal soud promlčeným. Žalobkyně dále požadovala z téhož důvodu náhradu ušlého zisku za dobu od 20. 3. 2002 do 31. 5. 2009 ve výši 15.312.489,20 Kč s odůvodněním, že zásahem žalovaného došlo k likvidaci prodejny, která mohla v uvedeném období přinášet zisk až do vyčíslené částky. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 21 Co 462/2009-224, potvrdil rozsudek ze dne 4. 6. 2009, č. j. 17 C 300/2006-202, jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu na zaplacení 15.312.489,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, č. j. 48 K 1067/99-122, byl na majetek společníka žalobkyně J. H. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný. Ten poté, co provedl soupis konkursní podstaty, prodal dne 10. 5. 2002 mimo soudní dražbu sepsané zásoby prodejny žalobkyně ve Ždírci nad Doubravou, přičemž souhlas k prodeji mimo soudní dražbu byl udělen až usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2002, č. j. 48 K 1067/99-199. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o porušení povinnosti žalovaného jako správce konkursní podstaty jednak tím, že sepsal věci nepatřící úpadci, aniž učinil poznámku ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž žalobkyni připravil o možnost excindační žaloby, jednak prodejem věcí mimo soudní dražbu ve smyslu § 27 odst. 2 citovaného zákona. Nárok na náhradu celého ušlého zisku však považoval za promlčený, přičemž za událost, z níž škoda vznikla, považoval okamžik, kdy žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce J. H. majetek žalobkyně („zabavil jej“), tj. den 20. 3. 2002, kdy tak počala běžet subjektivní promlčecí doba; žalobkyně nemohla od této chvíle s majetkem nakládat a omezení vlastnického práva si byla vědoma. Promlčecí doba tedy uplynula dne 20. 3. 2004, a právo na náhradu ušlého zisku se tím promlčelo jako celek. Odvolací soud navíc dovodil, že žalobkyně neprokázala vznik škody, neboť kromě zboží zpeněženého žalovaným neměla žádné zboží nakoupeno ani jeho nákup neměla smluvně zajištěný, takže tvrzený ušlý zisk není podložen předpokládaným průběhem výdělečné činnosti, do nějž by zasáhla škodná událost. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má za to, že námitka promlčení vznesená žalovaným se příčí dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť „jde o výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění právě v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a povahou jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil“. Funkce J. H. jako jednatele dovolatelky prohlášením konkursu na něj jako fyzickou osobu zanikla ze zákona. Tvrdí, že žalovaný jednal při soupisu podstaty naprosto vědomě v nepřímém úmyslu, že svým jednáním může dovolatelce škodu způsobit. V důsledku jednání žalovaného nedochází k rozmnožování majetkových hodnot dovolatelky přesto, že při pravidelném běhu věcí by pokračovala v provozování své dosavadní činnosti, ze které by jí plynul očekávaný zisk. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že jí zisk neušel z důvodu dosud nesjednaných činností, neboť právě škodná událost jí zabránila pokračovat v činnosti, kterou provozovala a která by jí umožnila dosahovat zisku; nejde přitom o ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák., který je specifickým právním institutem. K určení výše ztráty pak v řízení před nalézacími soudy nabídla důkazy, které nebyly provedeny. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka nepřichází s žádnou argumentací, která by dokládala, v čem je napadené rozhodnutí nesprávné a v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí, nezpochybňuje ani počátek běhu subjektivní promlčecí doby. K jejímu tvrzení o námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovaným v rozporu s dobrými mravy uvádí, že dovolatelce byl znám institut excindačních žalob, takže námitka promlčení nemůže představovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ušlý zisk pak dovolatelka ani nedokládá žádnými ekonomickými podklady. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k řešení právní otázky promlčení nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku obchodní společnosti v důsledku znemožnění výkonu podnikatelské činnosti. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. V ustálené soudní praxi dlouhodobě platí, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, kdy není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněný pod C 3446 v Souboru rozhodnutí, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). K posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je však zpravidla nezbytné vyjasnit si povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).