25 Cdo 3411/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3411/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2013 Spisová značka:25 Cdo 3411/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3411.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 445 obč. zák. § 446 obč. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3411/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem, se sídlem Písek, Budovcova 2530, proti žalovanému R. T., zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem Písek, Fráni Šrámka 136, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 210/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2012, č. j. 6 Co 462/2012-527, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Pravomocným mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 10. 2007, č. j. 7 C 210/2006-89, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2008, č.j. 6 Co 142/2008-127, byl shledán opodstatněným základ nároku žalobce na náhradu škody na zdraví. V dalším řízení Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, č. j. 7 C 210/2006-476, uložil žalovanému zaplatit žalobci 71.690,- Kč s úrokem z prodlení 2 % ročně od 14. 4. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 1 % ročně z částky 72.890,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodoval poté, co byl jeho předchozí vyhovující rozsudek částečně zrušen odvolacím soudem. Předmětem řízení byla výše nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobce, který je osobou samostatně výdělečně činnou. Vycházeje ze zjištění, že žalobci v rozhodném období ušel zisk ze dvou nerealizovaných zakázek, jehož výši zjistil z odborného vyjádření společnosti specializující se na vedení účetnictví, ze znaleckých posudků znalkyně Seidlové a znalce Zemana a z daňových přiznání žalobce, dospěl k závěru, že uplatněný nárok je opodstatněný v rozsahu 71.690,- Kč, neboť ztráta na výdělku žalobce po dobu jeho pracovní neschopnosti od 25. 10. 2004 do 30. 11. 2004 činila minimálně 96.311,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2012, č.j. 6 Co 462/2012-527, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodoval na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu. Způsob zjišťování ztráty na výdělku obdobný jako u zaměstnance, zohledňující však rovněž údaje z předchozích let, shledal správným a vhodným. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že za rozhodné období pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je v případě podnikatele třeba považovat předchozí kalendářní rok (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99), nikoli kalendářní čtvrtletí, jak ve svém posudku zcela nesprávně učinil znalec Zeman, jemuž rovněž vytýká, že (nepřípustně) vycházel pouze z porovnání příjmů a výdajů. Dovolatel zpochybňuje také věrohodnost svědeckých výpovědí, na nichž soud prvního stupně založil svůj závěr o nerealizovaných obchodních zakázkách žalobce. Skutkový závěr, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá, tak neodpovídá provedenému dokazování. Odvolacímu soudu dále vytýká, že účastníkům neposkytl poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a že jeho skutkový závěr je založen na rozporných skutkových zjištěních významných pro právní posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť nebyla splněna podmínka odlišnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; u do té doby vydaných rozhodnutí odvolacího soudu však je pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; vychází se přitom z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským (§ 446 obč. zák). Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále jen „nařízení“), se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Ustanovení § 2 odst. 2 nařízení, které rámcově stanoví způsob určení průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce či zákona č. 1/1992 Sb.), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké „okolnosti jednotlivého případu“ jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2933/2005). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, 25 Cdo 912/2009). Způsob zjišťování výše ušlého zisku podnikatele závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležit