25 Cdo 3544/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3544/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2019 Spisová značka:25 Cdo 3544/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3544.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Privatizace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 420 obč. zák. § 415 obč. zák. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 11. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3319/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3544/2018-184 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. F., narozený XY, a b) L. F., narozená XY, oba bytem XY, zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, IČO: 00006947, o 2 435 773,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 52/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 25 Co 253/2016-159, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 C 52/2014-68, zamítl žalobu na zaplacení 2 435 773,75 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody z důvodu, že stát v rámci privatizace vydal třetím osobám nemovitosti (stavby a pozemky v k. ú. XY, obec XY), ačkoliv je již nevlastnil, neboť od 24. 5. 1991 bylo jejich vlastníkem hlavní město Praha na základě zákona č. 172/1992 Sb. Žalobci tyto nemovitosti koupili od dalšího nabyvatele v dobré víře, avšak v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 36/2003 a 13 C 38/2006 bylo určeno, že vlastníkem je hlavní město Praha a kupní smlouvy žalobců jsou absolutně neplatné. Následně žalobci uvedené nemovitosti od hlavního města Prahy v r. 2013 koupili za cenu 2 364 188 Kč, jejíž náhrady, jakož i náhrady za náklady v uvedených řízeních ve výši 32 787,25 Kč a 38 796,50 Kč, se domáhali. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (resp. Fond národního majetku, jehož práva a povinnosti přešly s účinností k 1. 1. 2006 na stát) porušila prevenční povinnost (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“) v souvislosti s postupem při privatizaci, avšak žalobcům v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla. Nárok na náhradu za zaplacenou kupní cenu není důvodný, neboť kupní cena uhrazená kupujícím není škodou, když za vynaložené prostředky nabývá kupující odpovídající protihodnotu, a uzavření kupní smlouvy není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti státu při převodu nemovitostí v privatizaci, nýbrž je důsledkem rozhodnutí obou smluvních stran. Škoda žalobcům nevznikla ani v případě úhrady nákladů řízení ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť byly zaplaceny obchodní společností, jíž jsou žalobci společníky, a jejich nárok na náhradu nákladů v souvislosti s neplatným pořízením nemovitostí je promlčen. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované nevznikla žalobcům škoda, resp. jimi požadované částky nejsou škodou. Koupí nemovitostí od skutečného vlastníka nedošlo ke zmenšení jejich majetku, neboť úhradou kupní ceny získali protihodnotu. Žalobci nebyli účastníky privatizačního procesu, nešlo o prvotní (neplatný) převod, nemovitosti nabyli až následně opakovaným převodem od dalších subjektů, čímž došlo k přetržení vztahu příčiny a následku. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu za zaplacené náklady řízení, neboť je uhradila společnost Fabric s.r.o., takže ke zmenšení majetku došlo na straně této společnosti a nikoli žalobců. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 902/2017-134, odmítl s tím, že otázky předložené dovolateli, byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná sice porušila obecnou prevenční povinnost, když při privatizaci převedla nemovitosti na třetí osoby, aniž respektovala, že nejsou v jejím vlastnictví, avšak absolutní neplatnost těchto převodů (včetně dalších dispozic s nimi) působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu na to, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti věděli či nikoliv. Žalobci se tak nestali vlastníky předmětných nemovitostí a jejich vydáním skutečnému vlastníku se majetkový stav žalobců o hodnotu těchto nemovitostí nesnížil, neboť žalobci vydali věc, kterou nevlastnili. Námitky proti dílčím závěrům, jako je přetržení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při privatizaci a škodou na straně žalobců, spočívající v zaplacení kupní ceny na koupi nemovitosti v r. 2013, tak nesměřovaly proti právnímu názoru, na němž především bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, že kupní cena zaplacená žalobci v roce 2013 za převod nemovitostí není škodou, neboť za ni získali protihodnotou předmětné nemovitosti. S ohledem na absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.) pak bylo zcela bez významu řešení otázky příčinné souvislosti mezi neexistující škodou a porušením povinnosti státu při prvotním převodu nemovitostí. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů řízení, neboť obchodní společnost, jakožto samostatnou právnickou osobu, nelze ztotožňovat s jejími společníky, jejichž majetková provázanost je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se mohou projevit, pokud se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy např. v jejich právu na vypořádací podíl či na podíl na likvidačním zůstatku. Vynaložila-li společnost náklady na právní zastoupení a na náklady řízení svých společníků, snížila se tím její majetková základna. Jestliže dovolatelé jako svou škodu uplatnili náklady právního zastoupení a náklady řízení, které neuhradili, domáhají se náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale společnosti, která je vynaložila. Dovolatelům tak nevznikla tvrzená škoda, a proto ani právo na její náhradu. Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 902/2017-134, se závěrem, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů (žalobců) na spravedlivý proces, a to nedostatečným odůvodněním obou rozhodnutí. Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí téměř žádným způsobem nereaguje na odvolací námitky a argumenty stěžovatelů ohledně restriktivního pojetí škody, změny ekonomických poměrů, principu legitimního očekávání a dobré víry, že pochybil v případě argumentace ohledně ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a nevypořádal se s tvrzením ohledně aktivní legitimace na náhradu nákladů předchozího soudního řízení. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že se při posouzení otázky vzniku škody nezabýval dalším úbytkem majetku stěžovatelů, spočívajícím v investicích vynaložených na zvelebování předmětných nemovitostí a že se dostatečně nevyjádřil k argumentům stěžovatelů ohledně jejich věcné legitimace ve vztahu k nákladům řízení vynaloženým jejich společností. Městský soud v Praze (v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu) rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 25 Co 253/2016-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Poté, co znovu přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, se opětovně ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním závěrem, že stát svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. vůči všem potencionálním poškozeným, neboť činil úkony k privatizaci majetku, který nevlastnil. Zopakoval však také, že požadovaná škoda žalobcům v příčinné souvislosti se zjištěným porušením povinností státu nevznikla. Jelikož žalobci nebyli účastníky privatizačního procesu, když v jejich případě nešlo o prvotní převod nemovitostí, došlo k přetržení vztahu příčiny a n