25 Cdo 3761/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3761/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2014 Spisová značka:25 Cdo 3761/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3761.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3761/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 19, IČO 42196451, proti žalované Tlaková plynárna Ústí nad Labem a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Havířská 100, IČO 44569173, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o 66.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 341/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 14 Co 859/2010-317, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 14 Co 859/2010-317, potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 14 C 341/2004-216, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 66.359,- Kč s příslušenstvím a nahradit žalobci a státu náklady řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k lesům ve vlastnictví státu a žalovaná je provozovatelkou podniku, jenž v roce 1990 produkoval a vypouštěl mimo jiné oxidy síry a dusíku, které podle znaleckých posudků zapříčinily vznik škody na lesních porostech obhospodařovaných žalobcem. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 145a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že pasivně legitimován je její právní předchůdce – státní podnik Palivový kombinát, neboť při vyčlenění podniku dovolatelky v rámci privatizačního projektu na ni nepřešel pojistný vztah z pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem podniku. Pokud tedy pojištění existuje, pojistné plnění by inkasoval státní podnik Palivový kombinát, pojistné plnění sleduje závazek, a proto i odpovědnost za případnou škodu „zůstává“ u státního podniku Palivový kombinát. Dovolatelka rovněž zpochybňuje metodu výpočtu výše škody opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model s odůvodněním, že jsou pouze prostředkem pro rozpočítání škody, nikoliv pro určení její výše. Dále namítá, že příčinná souvislost nebyla prokázána, přičemž se soudy nezabývaly dalšími možnými příčinami škody na lesních porostech a spoluodpovědností dalších subjektů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 19. 4. 2012, tj. před účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že není přípustné. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných. Namítá-li žalovaná nedostatek své pasivní legitimace, jedná se o okolnost, se kterou musela být seznámena, a kterou měla povinnost tvrdit a prokázat již při projednávání věci před soudem prvního stupně. K věcnému projednání této námitky došlo před soudem odvolacím, který provedl dokazování ohledně majetku, jenž přešel na žalovanou, a v souladu s § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že současně s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na dovolatelku všechna práva a závazky z právních vztahů vzniklých v souvislosti s převáděným majetkem, tj. i práva a povinnosti ze vztahů odpovědnostních. Ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn, učinil odvolací soud správný právní závěr, jenž není v rozporu s judikaturou a není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Pokud dovolatelka nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu v tomto směru, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o.s.ř. a domáhá se dovolacího přezkumu, jenž by vybočoval z mezí přípustnosti daných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c). Ohledně dovoláním zpochybněné metody, na výsledcích jejíž aplikace odvolací soud založil své skutkové závěry o výši škody, Nejvyšší soud dovozuje v obdobných sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostech exhaláty, že tato metoda, opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody, je standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací, a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin, a že za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, nelze považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu shledává popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody. Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 924 – dále též jen „Soubor“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, Soubor C 3276). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k řešení podmínek odpovědnosti dovolatelky za škodu