25 Cdo 391/2009 — Nejvyšší soud

25 Cdo 391/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2010 Spisová značka:25 Cdo 391/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.391.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 22 předpisu č. 58/1969Sb. § 36 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 9. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.13.2010III.ÚS 3533/10JUDr. Jiří Muchaodmítnuto01.13.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 391/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Českého svazu stavebních inženýrů, IČ 00407852, se sídlem Praha 2, Sokolská 15, zastoupeného JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou se sídlem Brno, Bohuslava Martinů 60, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, a 2) České republice - Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 20.305.087,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 78/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, č.j. 21 Co 278/2007-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, popřípadě nezákonným rozhodnutím, jímž byl rozpuštěn právní předchůdce žalobce – Český svaz stavebních inženýrů (dále jen „ČSSI“), který vznikl schválením a zaregistrováním stanov Ministerstvem vnitra ČSSR dne 27. 11. 1968 a ke dni 28. 2. 1978 byl vyčleněn ze svazku Národní fronty ČSR, jeho činnost byla zastavena a veškerý majetek mu byl odebrán a zestátněn. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č.j. 30 C 78/2006-46, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve výši 20.305.087 Kč „s příslušnou valorizací“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 3. 1978 Ministerstvo vnitra ČSSR vydalo rozhodnutí o tom, že dnem 28. 2. 1978 pozbývá platnosti rozhodnutí o schválení Stanov ČSSI ze dne 27. 11. 1968, aniž by zkoumalo, zda rozhodnutí ČSSI je v souladu se Stanovami ČSSI. Objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. v daném případě uplynula 16. 3. 1988, soud se již tedy nezabýval zkoumáním, zda je žalobce opravdu právním nástupcem původního ČSSI, jelikož bylo nepochybné, že nárok žalobce je promlčen. Okolnost, že nebylo vydáno nařízení vlády dle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., které by zajistilo žalobci možnost domáhat se nápravy majetkových křivd, nepovažoval soud za relevantní z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku, neboť všechny křivdy napravit nelze a z citovaného ustanovení nevyplývá vládě (a tím méně organizačním složkám státu vystupujícím v tomto řízení za žalovanou Českou republiku) žádná povinnost. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č.j. 21 Co 278/2007-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody je promlčen. Uzavřel, že pokud soud dospěje k závěru, že žalobcův nárok je promlčen, není jeho povinností provádět další důkazy za účelem prokázání skutkových tvrzení žalobce ohledně skutečností nevztahujících se k promlčení jeho nároku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soud vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v posouzení „počátku promlčecí lhůty ve spojení s hmotným právem, které je podle Listiny základních práv a svobod nepromlčitelné“. Nesouhlasí s tím, že promlčení bylo posuzováno podle zákona č. 58/1969 Sb., a namítá, že pokud by se nárok dovolatele promlčel 16. 3. 1988, padlo by datum do období komunistického režimu, v němž byla dovolateli znemožněna činnost po předchozím odebrání majetku. Domnívá se, že do promlčecí doby nelze započítávat dobu, po kterou nebylo možno se domáhat vrácení zestátněného majetku či žádat jeho náhradu v penězích, tj. dobu komunistického režimu, který skončil až 30. 11. 1989. Další překážkou, která dovolateli bránila domáhat se svých nároků, byla okolnost, že dokladem o právní kontinuitě ČSSI jsou Stanovy ČSSI se změnami, registrované Ministerstvem vnitra ČR dne 27. 4. 2005, dovolatelem převzaté dne 4. 5. 2005. Dále dovolatel uvádí, že písemnost ze dne 16. 3. 1978 není žádným právoplatným rozhodnutím, nýbrž pouze sdělením, že Ministerstvo vnitra vzalo na vědomí ukončení činnosti ČSSI ke dni 28. 2. 1978 a že tím pozbývá platnost rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 27. 11. 1968 o schválení stanov ČSSI. Usuzuje, že registrací změn Stanov ČSSI ze dne 27. 4. 2005 vyšlo najevo, kdo za škodu odpovídá, přičemž dovolatel se tuto informaci dozvěděl dne 4. 5. 2005, tudíž promlčecí doba počíná běžet dne 5. 5. 2005, a aplikaci § 36 zák. č. 82/1998 Sb. tak nelze akceptovat. Dovolatel dovozuje, že od 5. 5. 2005 je právním nástupcem původního ČSSI, a je tedy aktivně legitimován v tomto sporu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná prostřednictvím Ministerstva vnitra ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)]. Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. v daném případě splněny nejsou, zbývá tak posoudit přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Dovolatel nesouhlasí s tím, že žalobě nelze vyhovět v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení. Zpochybňuje dílčí závěry, na nichž uvedený finální závěr o promlčení nároku spočívá. Zmiňuje-li dovolatel (bez bližší argumentace) nepromlčitelnost hmotného práva dle Listiny základních práv a svobod, přehlíží, že předmětem tohoto sporu (jak již správně upozornil žalobce odvolací soud) není právo vlastnické, které vskutku je nepromlčitelné (srov. čl. 1 a čl. 11 Listiny a § 100 odst. 2 obč. zák.), nýbrž právo na náhradu škody, které promlčitelné je (srov. § 22 zákona č. 58/1969 Sb.). Dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že věc byla posouzena dle zákona č. 58/1969