25 Cdo 4050/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4050/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2013 Spisová značka:25 Cdo 4050/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4050.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Cizinci Náhrada škody Promlčení Dotčené předpisy:§ 36 předpisu č. 97/1963Sb. § 48 předpisu č. 41/1948Sb. § 53 předpisu č. 41/1948Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4050/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) E. B., b) G. P., c) Dr. U. T., všech zastoupených JUDr. Jiřím Krukem, advokátem se sídlem v Praze 1, Protilehlá 998/18, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany - Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, 2) Ing. P. K., 3) A. K., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 7/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 18 Co 440/2010-635, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 C 7/2000-594, zamítl žalobu na uložení solidární povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni a) částku 39.453,56 EUR, žalobkyni b) částku 23.586,37 EUR a žalobci c) částku 78.049,45 EUR a každému žalobci částku 5.026,41 EUR s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 1998, č. j. 45 T 9/98-251, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 1998, č. j. 11 To 63/98-301, byl F. K. uznán vinným tím, že dne 17. 11. 1953, poté, co vědomě překročil společně s doprovázejícím četařem českou státní hranici a ocitl se na území Spolkové republiky Německo, byl vyzván hlídkujícím příslušníkem Bayerische Grenzpolizei A. H., aby zůstal stát a zvedl ruce, vystřelil na A. H., způsobil mu smrtelné zranění, tedy jiného úmyslně usmrtil, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 zák. č. 104/1961 Sb., účinného do 30. 6. 1990, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Soud převzal skutková zjištění učiněná v trestním řízení, že F. K. byl dne 11. 4. 1953 aktivován jako důstojník z povolání v hodnosti nadporučíka a působil u Zpravodajské správy generálního štábu čs. armády na pátracím oddělení, k jeho činnostem patřilo kontaktovat obyvatele západního Německa jako zahraniční agenty čs. zpravodajských služeb; za výše popsaný skutek byl kázeňsky potrestán, neboť jednal proti předpisům a rozkazům tehdy platným i závazným. Podmínky nutné obrany nebyly splněny, K. jednal ze strachu před důsledky, které by pro něj v tehdejší politické situaci a společenské atmosféře mělo zadržení německým policistou. Soud k projednání žaloby na náhradu škody určil svoji pravomoc podle § 2 a § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a § 84 a § 85 o. s. ř., a podle § 48 tehdy platného zákona č. 41/1948 Sb. dovodil použití německého práva na uplatněný nárok na náhradu materiální i nemateriální škody způsobené žalobcům úmrtím jejich otce a věc posoudil podle § 823 a § 839 BGB ve znění účinném ke dni 17. 11. 1953 a článku 34 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, tj. Ústavy NSR. Podle těchto předpisů jednání z pouhé nahodilosti při výkonu úřední povinnosti nezakládá odpovědnost státu, je nutná vnitřní souvislost mezi stanoveným cílem a škodním jednáním, přičemž judikatura dovodila, že tato vnitřní souvislost chybí při užití služební zbraně z ryze osobních důvodů bez vnitřní souvislosti se službou, a to i pokud byla použita v době služby, což je tento případ. K námitce promlčení soud podle § 195, § 198 § 203 odst. 1 a § 852 BGB platného ke dni 17. 11. 1953 dovodil, že od 17. 11. 1953, kdy došlo ke škodné události, počala běžet obecná objektivní třicetiletá promlčecí doba, která uběhla dne 17. 11. 1983, z níž posledních šest měsíců zahrnuje období od 17. 5. 1983 do 17. 11. 1983, v níž Československá socialistická republika nebyla ve válečném stavu, nedošlo k přírodní katastrofě ani k jiné události, která by mohla mít za následek zastavení činnosti justice, jak to má na mysli § 203 odst. 1 BGB. Soud tedy žalobu proti všem žalovaným zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 18 Co 440/2010-635, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve vztahu k žalované České republice potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry o pravomoci českého soudu, o rozhodném německém právu a o promlčení nároku ve 30leté promlčecí době, jež počíná běžet od vzniku nároku, popř. od protiprávního jednání. Žalobci jsou občany a obyvateli Německa, suverénního demokratického státu, a nic jim nebránilo v tom, aby svůj nárok na náhradu škody uplatnili bez jakéhokoliv omezení či strachu z postihu, jejich odkaz na český zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, je tedy nepřípadný. Soud aplikoval německé právo s třicetiletou objektivní promlčecí dobou, jež v českém právu nemá obdobu, ostatně námitka promlčení by byla důvodná i v případě aplikace českého práva. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem byla poprvé upravena v zákoně č. 58/1969 Sb., účinném od 1. 7. 1969, a jeho ust. § 22 odst. 1 stanovilo tříletou subjektivní promlčecí dobu, nárok by byl promlčen i v případě promlčení posouzeného podle zákona č. 198/1993 Sb. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Namítají, že na věc je nutno aplikovat české právo, neboť podle německé právní nauky i judikatury, na kterou žalobci odkazují, se podle německého kolizního práva v případě deliktní odpovědnosti státu použije práva státu, který se dopustil deliktního jednání, a to podle zásady mezinárodního práva par in parem non habet imperium, nebo mělo být aplikováno ustanovení § 53 zákona č. 41/1948 Sb., podle něhož se nelze spravovati cizím právním předpisem, jestliže by se to příčilo dobrým mravům nebo ustanovení československého právního řádu, na kterých vzhledem k jejich povaze je třeba bez výhrady trvati. Namítají, že by bylo v rozporu s principem ordre public, aby existoval trestní rozsudek a aby civilněprávní nároky z něj odvozované byly promlčeny. Odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobcům je třeba podle jejich názoru posoudit podle § 337 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, platného v době deliktního jednání. Žalobci dále uvádějí, že k zastřelení jejich otce, německého pohraničníka, došlo při plnění služebních úkolů zpravodajského důstojníka Ministerstva národní obrany Československé republiky F. K. při jeho špionážní činnosti, a dovozují, že stát odpovídá za použití zbraně i při případném překročení úředních povinností. F. K. použil zbraň, aby se vyhnul zadržení německým pohraničníkem, neboť by mu hrozil dlouholetý trest za špionáž, a také proto, aby byla utajena špionážní činnost Ministerstva národní obrany Československa. Dovolatelé namítají, že jejich nárok není promlčen, neboť československé orgány z politických důvodů čin utajily a šlo o typický případ zločinů komunismu, na něž se vztahuje zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který stanoví, že do promlčecí doby se nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Žalobci se dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá, teprve z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 45 T 9/98, resp. Vrchního soudu v Praze, předtím neměli žádnou znalost o tom, kdo delikt spáchal a že se jednalo o vojáka českého státu, neboť celá událost byla zamlčena a český stát vědomě zatajil pachatele činu. Vzhledem k tomu, že věc byla utajena až do r. 1996, dovozují, že v České republice došlo částečně k zastavení činnosti justiční moci, a tedy ke stavení promlčení. Obsáhle citují německou odbornou literaturu k otázce promlčení a právu rozhodnému a namítají, že promlčení je třeba posoudit podle českého práva, a to podle úpravy nejvýhodnější pro poškozeného. Dovolatelé dále vyjadřují názor, že pokud trestní předpis předepisuje delší promlčecí dobu, pak by měla stejná promlčecí doba platit pro civilní nároky vzniklé trestným jednáním, že stát nemůže být za svá jednání podroben jurisdikci jiného státu, a že při špionážní činnosti odpovídá organizátor nebo návodce za těžší následek, který je při špionážní činnosti