25 Cdo 4193/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4193/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2020 Spisová značka:25 Cdo 4193/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4193.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4193/2018-199 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. N., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem Krčská 981/50, Praha 4, proti žalovanému: A. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem Kubelíkova 1189/29, Praha 3, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 126/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ondřeje Preusse, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 5 C 126/2016-124, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo v nejbližším čísle časopisu XY a na webových stránkách XY uveřejnit na jeho náklady omluvu ve znění „Já, A. P., se tímto omlouvám panu M. N., neboť mé výroky ve výtisku speciálu ke 32. číslu časopisu XY‘ uveřejněné na stránce XY, které byly uveřejněny taktéž na webových stránkách XY tj. výrok: ‚…půl roku jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY, během té doby jsem se dostal mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do časopisu jsem vstupoval s velkým nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že jediným a absolutistickým vládcem XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M. N. ukázala jako nemožná a já se rozhodl časopis opustit…‘ a výrok: ‚…XY není oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M. N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky tisíc korun za půlroční práci…‘, se nezakládaly na pravdě.“ (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 750 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–IV). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný je autorem citovaných výroků a působil jako šéfredaktor časopisu XY. Žalobce ve značné míře zasahoval do přípravy časopisu, vznášel připomínky, rozhodoval o logu, výběru tiskárny, o nákladech a o konečné podobě článků. Žalovanému i ostatním tvůrcům časopisu opakovaně zasílal své připomínky a trval na jejich realizaci. Tímto způsobem deklaroval své rozhodovací pravomoci při tvorbě časopisu a organizaci práce XY (dále jen „XY“), včetně ekonomických otázek. Činil tak ještě předtím, než byla XY zaregistrována, a neměla tedy stanovy a jednací řády. Spolupráce probíhala na základě ústních dohod, které jsou obecně obtížně vymahatelné. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 11, § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Žalovaného shledal pasivně legitimovaným, neboť ani případná odpovědnost vydavatele časopisu, který inkriminované výroky uveřejnil a jehož nebyl žalovaný zaměstnancem, jej odpovědnosti za zásah do osobnosti žalobce nezbavuje. Při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti soud použil test proporcionality, formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14. Výroky posoudil jako hodnotící soudy, jimiž žalovaný vyjádřil svůj subjektivní názor na žalobce. Jejich obsah se týkal pracovní, resp. podnikatelské sféry žalobce, nebyly vulgární ani expresivní. Žalovaný svými výroky nevybočil z pravidel slušného chování a nedopustil se tedy excesu, který by zasáhl osobnost žalobce. Jde o kritiku věcnou (vycházející z pravdivých skutečností), korektní a přiměřenou. Žalobce se prezentoval jako vůdčí osoba v procesu přípravy a vydávání časopisu, je proto povinen snést vyšší míru kritiky svého jednání ze strany osob, které úkoloval, jejichž činnost kontroloval a finančně oceňoval. Měl možnost na výroky žalovaného veřejně reagovat, ale nevyužil ji. Soud prvního stupně uzavřel, že ze strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu chování. Aniž by se blíže zabýval tím, zda skutečně (právně a vymahatelně) dluží žalobce za práci redaktorům či grafikům, případně jak vysoké částky (byť někteří svědci tuto skutečnost potvrdili), shledal, že šlo o kritiku férovou, neporušující pravidla slušnosti. Právo žalobce na ochranu osobnosti nebylo ohroženo ani zasaženo v takové míře, aby bylo nutno poskytnout mu soudní ochranu. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil s jeho závěrem o pasivní legitimaci žalovaného. Podle § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel. Žalovaný nebyl autorem článku, v němž byly použity jeho výroky. Jednalo se o autorský článek vydavatele předmětného periodika, jehož autorům žalovaný toliko odpověděl na otázky týkající se jeho osobních zkušeností ze spolupráce se žalobcem. Žalovaný nemohl ovlivnit, jak bylo dále naloženo s jeho odpověďmi autory článku, případně vydavatelem. Nemůže tak být odpovědný ani za obsah článku ani za jeho celkové vyznění. Soud prvního stupně měl žalobu zamítnout již z důvodu absence pasivní legitimace na straně žalovaného. Nicméně zabýval-li se soud prvního stupně žalobou věcně, odvolací soud se s jeho posouzením ztotožnil. Výroky žalovaného nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Vskutku se jednalo o vyjádření subjektivního názoru žalovaného na jeho spolupráci se žalobcem tak, jak ji vnímal na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že žalobce se skutečně choval autoritativně, zasahoval do chodu zakládané společnosti i do přípravy časopisu, jakož i to, že žalovanému a ostatním redaktorům či grafikům nebyla vyplacena odměna), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výrok: „…XY není oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M. N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky tisíc korun za půlroční práci…“ není hodnotovým soudem ale skutkovým tvrzením, které se v řízení neprokázalo, a proto soud rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním. Výrok „…půl roku jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY, během té doby jsem se dostal mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do časopisu jsem vstupoval s velkým nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že jediným a absolutistickým vládcem XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M. N. ukázala jako nemožná a já se rozhodl časopis opustit…“ lze označit jako hodnotový soud, ale ze strany žalovaného šlo o tzv. exces, neboť primárním cílem žalovaného bylo zneuctění žalobce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006). Při provádění testu proporcionality a řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce ne