25 Cdo 4633/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4633/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2010 Spisová značka:25 Cdo 4633/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4633.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 420 odst. 2 obč. zák. ve znění od 01.05.2004 do 06.09.2004 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 2. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.        25 Cdo 4633/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně PhDr. H. V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., státní příspěvkové organizaci, o 22.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 88/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2006, č. j. 16 Co 263/2006-301, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                                O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze 18. 10. 2006, č. j. 16 Co 263//2006-301, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci  ze dne 31. 1. 2006, č. j. 16 C 88/2005-160, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 22.000,- Kč, žalovanému uložena povinnost vydat žalobkyni obraz M. B. (specifikovaný podrobně ve výroku) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval za neopodstatněný nárok na zaplacení částky 22.000,- Kč, která byla žalobkyni odcizena na pracovišti v kanceláři hradu Bouzov, kde ji měla asi půl roku uloženu, aby ji schovala před svým manželem, s nímž měla neshody. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil prekluzi nároku marným uplynutím patnáctidenní lhůty podle § 204 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 204 ani § 187 odst. 1 zák. práce, neboť žalobkyně si peníze neodložila v souvislosti s plněním pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním. Protože nebylo prokázáno, že by škodu způsobili zaměstnanci žalovaného jednající jeho jménem, nepřichází v úvahu ani odpovědnost žalovaného podle § 187 odst. 2 zák. práce a konečně nelze dovodit ani porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (žalobkyně je spatřuje ve znemožnění přístupu do kanceláře, v níž bylo naopak umožněno pohybovat se jiným osobám), které by zakládalo obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák. Podle odvolacího soudu totiž při inventuře prováděné v kanceláři žalobkyně postupovali zaměstnanci žalovaného podle opatření stanovených pro inventarizaci a dodrželi pravidlo o vstupu do místnosti v počtu nejméně dvou osob i o zapečetění nezkontrolovaných místností předsedou komise. Žalobkyně navíc sama připustila, že když jí před zapečetěním kanceláře bylo umožněno vzít si kabelku, viděla obálku s hotovostí v pootevřené zásuvce stolu; nic jí tedy nebránilo vzít si hotovost s sebou, případně alespoň upozornit žalovaného, že tam má uschovány vlastní peníze, což neučinila ani ve výzvě k vydání osobních věcí ani v korespondenci odeslané žalovanému 22. 6. 2004. Nenalezla-li následně dne 23. 6. 2004 inventarizační komise v kanceláři žádnou hotovost, muselo logicky dojít k jejímu odcizení pachatelem (z okruhu osob zajišťujících inventarizaci), jehož totožnost nebyla zjištěna. Odpovědnost žalovaného je tak podle § 420 odst. 2 obč. zák. vyloučena, neboť použitá osoba nejednala v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu, nýbrž v zájmu vlastním, jde tedy o tzv. exces spojený s přímou odpovědností pachatele. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že aniž by odvolací soud provedl nějaké důkazy, ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že její nárok na zaplacení částky 22.000,- Kč není důvodný, avšak z jiných důvodů, než dovodil soud prvního stupně, a tímto byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o způsobení škody tzv. excesem nemá oporu v provedených důkazech, neboť nebylo zjištěno, za jakých okolností byla částka 22.000,- Kč odcizena a kdo ji odcizil. Odvolací soud věc posuzoval, aniž by měl k dispozici výpověď svědka B., z níž plyne, že sporná částka byla uložena v místnosti, která byla žalovaným přenechána do užívání odborové organizaci podle § 25c odst. 4 zák. práce, k této výpovědi tak nepřihlížel, stejně jako soud prvního stupně, který věc nesprávně právně posuzoval podle ustanovení § 204 zák. práce. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly vztahem žalovaného jako zaměstnavatele a odborové organizace, které byla místnost, kde se peníze nacházely, přenechána do užívání; tato otázka není doposud judikaturou posuzována a má podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé. Dovozuje tak, že žalovaný jednal v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák., neboť byly-li peníze uloženy v místnosti, která byla přenechána odborové organizaci, nemohla zde být provedena inventarizace bez vyrozumění odborové organizace a bez přítomnosti jejího člena. Dále podle dovolatelky z provedených důkazů vyplývá, že v případě inventarizace nebyl ani sepisován komisionální zápis o věcech nacházejících se v místnosti, kde měla uloženou částku 22.000,- Kč, což mohl odvolací soud zjistit, pokud by přihlédl k výpovědi svědkyně T. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.           Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 22.000,- Kč, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka namítá především nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů ohledně způsobu provedení inventury, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, tím méně pak o právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tj. o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k namítané vadě řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti tím, že se bez provedení důkazů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, avšak z jiných důvodů, že odvolací soud nepřihlížel k výpovědi svědka B. a že se soudy nezabývaly vztahem žalovaného jako zaměstnavatele a odborové organizace), nejde-li o procesní otázku zásadního významu, lze v dovolacím řízení přihlédnout, j