25 Cdo 500/2010 – Nejvyšší soud

25 Cdo 500/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalované Jet Investment, a.s., se sídlem v Brně, Hlinky 126 č. p. 49, IČO 25503880, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o zaplacení 786.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 148/2003, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/2008-247, takto: I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/2008-247, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení 393.075,50 Kč, se zamítá, jinak se dovolání obou účastnic řízení odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 13 C 148/2003-169, uložil obchodní společnosti Superfektus, a. s. (právní předchůdkyni žalované), povinnost zaplatit žalobkyni částku 786.151,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v období od října do listopadu 1998 žalovaná (resp. její právní předchůdkyně Severomoravské sběrné suroviny, a. s.) navezla do prostoru vojenského újezdu Libavá 600 tun rozmočeného průmyslově nevyužitelného starého papíru a uložila je způsobem, který založil tzv. černou skládku. Rozhodnutím tehdejšího Okresního úřadu Olomouc, referátu životního prostředí, ze dne 25. 7. 2001, č. j. ŽP-5924/01-Kr, byla žalobkyni uložena pokuta 50.000,- Kč za porušení § 3 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. I když k umístění odpadu byl dán souhlas žalobkyně s tím, že bude využit ke cvičným účelům vojska, označil soud jednání předchůdkyně žalované za „výrazně lehkomyslné a neomluvitelné“, jestliže jako osoba znalá předpisů o nakládání s odpady, složila materiál zčásti přímo do jezírka. Dovodil proto odpovědnost žalované za škodu podle § 420 obč. zák. a uložil jí povinnost zaplatit náhradu nákladů, které žalobkyně musela vynaložit na odstranění černé skládky ze svých pozemků, tj. na vyčištění zanesených jezírek a jejich břehů. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/208-247, rozsudek soudu prvního stupně v částce 393.075,50 Kč potvrdil, v rozsahu 393.075,50 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že ačkoli soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Jednání žalované posoudil s ohledem na její postavení právnické osoby podnikající v oblasti nakládání s odpady podle přísnějšího ustanovení § 420a odst. 1 a 2 obč. zák. a umístění odpadového materiálu označil za její provozní činnost. Zároveň vytkl soudu prvního stupně, že opomenul zohlednit spoluodpovědnost žalobkyně ve smyslu § 441 obč. zák., ačkoli z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná jednala se zaměstnanci vojenského výcvikového prostoru (Ing. V. a Ing. J.), kteří projevili zájem využít odpadový papír k označení střelnice a kteří jí ukázali požadované místo jeho složení; po celou dobu navážení odpadu jí navíc zaměstnanci vojenského újezdu zajišťovali zpřístupnění cest. Námitkám žalobkyně, že ze strany uvedených zaměstnanců šlo o exces, za nějž žalobkyně neodpovídá, odvolací soud nepřisvědčil a vyložil, že pokud na základě pokynu zaměstnance žalobkyně Ing. J. složila žalovaná materiál na určené místo, existuje mezi jednáním Ing. J. a vzniklou škodou příčinná souvislost. Újma tak byla žalobkyni způsobena také v důsledku postoje, chování a pokynů jí samotné, resp. osoby ve služebním poměru k ní, a to v rozsahu jedné poloviny. Odvolací soud s odkazem na § 205 a 211a o.s.ř. nepřihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná v průběhu odvolacího řízení. Vzhledem ke skutkovým rozporům ohledně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby by vyvstala potřeba zjištění dalších skutkových okolností, proto označil soud námitku promlčení za nepřípustnou a dále k ní nepřihlížel. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčena, že mezi jednáním Ing. J. a Ing. V. a vznikem škody na majetku žalobkyně není příčinná souvislost, a ona proto nenese podíl na odpovědnosti za škodu. Jednání poškozené, spočívající v pokynech daných velitelem vojenského výcvikového prostoru, nemohlo být a nebylo jednou z příčin vzniku škody. Skutečnost, že žalovaná podle pokynů žalobkyně postupovala, nijak nesnižuje míru odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Pokud žalovaná porušila zákon o odpadech tím, že navezla rozmočený starý papír do lokality, která k tomu nebyla určená ani způsobilá, a založila tím tzv. černou skládku, způsobila škodu na majetku žalobkyně. Žalovaná jako právnická osoba oprávněná nakládat s odpady měla zákonnou povinnost postupovat v souladu se zákonem; jakékoli pokyny třetí osoby ji této povinnosti nemohly zbavit. Dohoda o „nezákonném“ nakládání s odpadem tedy neměla žádnou právní sílu. Pokud by však dovolací soud shledal, že jednání zaměstnanců žalobkyně bylo jednou z příčin vzniku škody, nelze se v žádném případě ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že míra spoluzavinění tvoří celou jednu polovinu. Tento závěr nebyl ze strany odvolacího soudu nijak odůvodněn a dovolatelka je proto přesvědčena o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku. Jednání, jímž se žalobkyně spolupodílela na vzniku škody, nelze v žádném případě považovat za rovnocenné k jednání žalované, která svým jednáním porušila povinnosti uložené zákonem v souvislosti s nakládáním s odpady, a poměr odpovědnosti proto nemůže být rovnocenný. Žalobkyně dále namítá, že vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalované Superfektus, a.s., zanikla ke dni 1. 10. 2007 a její majetek k uvedenému dni přešel na žalovanou, nemůže mít odvolání podané právním zástupcem Superfektus, a.s., ze dne 11. 10. 2007 doplněné dne 7. 12. 2007, podle § 28 odst. 5 o.s.ř. právní účinky, neboť bylo podáno subjektem k podání odvolání neoprávněným. Žalobkyně má za to, že lhůta k podání odvolání počala právnímu nástupci žalované běžet ve smyslu § 56 odst. 1 a 2 o.s.ř. od okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví, tj. od 18. 4. 2008. Odvolání podané právním zástupcem žalované Jet Investment, a. s., dne 14. 4. 2008 je proto nutné považovat za neúčinné s ohledem na to, že jej podala osoba, která nebyla v rozhodném okamžiku účastníkem řízení. K dalšímu odvolání žalované doručenému soudu dne 24. 7. 2008 nelze přihlížet pro opožděnost, neboť posledním dnem odvolací lhůty byl 5. 5. 2008. Pokud odvolací soud rozhodl ve věci, ačkoli bylo odvolání podáno osobou neoprávněnou, popř. opožděně, zatížil řízení vadou, v jejímž důsledku bylo nesprávně rozhodnuto ve věci samé. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 915/09, tak, že ji odmítl postupem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o Ústavním soudu (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“), jako nepřípustnou, neboť žalovaná nevyužila posledního prostředku k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, tj. dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud reagoval na poučení o opravných prostředcích, obsažené v rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byl stanoven rozdílný procesní režim z hlediska přípustnosti dovolání. Odvolací soud tím, že zohlednil vlastní úvahy o míře spoluzavinění žalobkyně, „rozštěpil“ její nárok z hlediska přípustnosti dovolání na dva díly, což nelze považovat z hlediska ústavní konformity za přípustné. Výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, nadto není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv. Žalovaná poté podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že podává dovolání po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle § 240 odst. 1 o.s.ř.; má však za to, že jí i s ohledem na závěry Ústavního soudu obsažené v usnesení ze dne 10. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 915/09, zůstala zachována lhůta k podání dovolání podle § 240 odst. 3 o.s.ř. Uvedla, že byla přesvědčena, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu n