25 Cdo 5198/2016 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5198/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2018 Spisová značka:25 Cdo 5198/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5198.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 447 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5198/2016-111 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. K., zastoupený JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti žalovanému: P. P., zastoupený JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 2, Plzeň, o změnu rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 252/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2016, č. j. 10 Co 144/2016-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 16 C 252/2014-67, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal změny rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci (v původním řízení žalovanému) byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 C 13/2007-426, uložena povinnost platit žalovanému (v původním řízení žalobci) měsíčně od 8. 7. 2009 náhradu za ztrátu na výdělku podle § 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ve výši 5.049,27 Kč, neboť mu způsobil újmu na zdraví s trvalými následky, které znemožňují pracovní zapojení. Žalobce se domáhal zrušení této povinnosti s odůvodněním, že došlo k podstatné změně poměrů na straně žalovaného, který dříve pobíral v Německu měsíční invalidní důchod ve výši 325,50 EUR, zatímco od 1. 3. 2014 mu tam byl přiznán starobní důchod 324,96 EUR (od 1. 7. 2015 ve výši 336,50 EUR) a od 4. 12. 2013 v České republice 600 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k podstatné změně okolností ve smyslu § 163 o. s. ř., neboť tím, že žalovaný začal pobírat starobní důchod, se jeho příjem nezměnil. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 10 Co 144/2016-89, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ke dni 1. 3. 2014 zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 C 13/2007-426, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2009, č. j. 15 Co 453/2009-460, ve výroku o platební povinnosti ve výši 5.049,27 Kč měsíčně od 8. 7. 2009, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, dospěl k závěru, že stane-li se poškozený poživatelem starobního důchodu, není již zdrojem jeho příjmů výdělek či invalidní důchod, který výdělek nahrazuje; přiznáním starobního důchodu tedy zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu § 2963 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“). Dovodil proto, že v posuzovaném případě nastala podstatná změna poměrů ve smyslu § 163 o. s. ř. odůvodňující zrušení rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost hradit v budoucnu splatné dávky, a to ke dni přiznání starobního důchodu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, popř. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Uvádí, že žalobce spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, v jehož důsledku je žalovaný doživotně postižen. Má za to, že odvolací soud měl aplikovat Listinu základních práv a svobod i ustanovení § 2 odst. 1 a § 2 odst. 3 o. z. Namítá, že o přiznání starobního důchodu rozhodly správní orgány v Německu, aniž by o něj žádal. Odmítá, aby byly závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, aplikovány na tento případ, neboť skutkové okolnosti se liší. Ve srovnávaném případě totiž odešel poškozený do starobního důchodu dobrovolně, v nyní posuzované věci nikoliv. Postup odvolacího soudu považuje za formalistický s ohledem na prakticky shodnou výši nyní pobíraného starobního důchodu s předchozím důchodem invalidním. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je v dovolacím přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením právní otázky v dovolání. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Ačkoli odvolací soud, aniž toto přechodné ustanovení vyložil, poněkud nepřesně odůvodnil svůj právní názor o důvodnosti žaloby úpravou obsaženou v ustanoveních § 2963 a 2964 o. z., nemění tato skutečnost nic na tom, že jeho závěry jsou ve výsledku správné, ostatně sám poukazuje na shodnou úpravu v § 447 obč. zák. z hlediska rozhodné právní otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu o změně poměrů u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, resp. o okamžiku, kdy tento nárok zaniká, a to zejména s již citovaným rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, publikovaným pod C 1210 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. I když toto rozhodnutí do určité míry řeší skutkově poněkud odlišnou situaci (v nyní projednávané věci jde o přiznání starobního důchodu podle německého práva), je shodné základní východisko, že přiznáním nároku na výplatu starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu) zaniká dosavadní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Kromě toho i pro případ, že nárok na starobní důchod vznikne přímo ze zákona bez ohledu na vůli poškozeného, formuloval stejný závěr Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4066/2016. Obecně totiž platí (a nemění na tom nic ani nový občanský zákoník), že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním z nároků na náhradu majetkové újmy způsobené poškozením zdraví. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost poškozeného byla následkem újmy na zdraví snížena (omezena) nebo zcela zanikla, a účelem náhrady je poskytnout odškodnění tomu, kdo není schopen pro své zdravotní postižení dosahovat takového výdělku, jaký měl před poškozením. Náhrada se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím. Z povahy věci jde o nárok na plnění opětujících se dávek splatných v budoucnu (tzv. renta či peněžitý důchod podle § 2963 odst. 1 o. z.), který ovšem samozřejmě z časového hlediska nemůže být nelimitovaný. Občanský zákoník přitom výslovně neurčuje dobu, po kterou se tento druh náhrady poskytuje (na rozdíl od zákoníku práce, který pro pracovněprávní vztahy stanoví věkový limit 65 let nebo okamžik přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění - srov. postupně § 195 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., § 371 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2015, a § 271 odst. 6 téhož zákona, ve znění účinném od 1. 10. 2015). Zánik nároku se tak musí odvíjet od zániku okolností rozhodných pro jeho existenci, tedy od momentu, kdy dojde buď k ukončení omezené výdělečné činnosti přechodem do starobní