25 Cdo 54/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 54/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2018 Spisová značka:25 Cdo 54/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.54.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Veřejné zakázky Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 291 odst. 2 obch. zák. § 757 obch. zák. § 420 obč. zák. § 112 odst. 1 písm. a), b), d) předpisu č. 137/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.7.2018III.ÚS 2451/18JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 54/2018-384 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: RPIC-ViP s. r. o., IČO 25826051, se sídlem Výstavní 2224/8, Ostrava - Mariánské Hory, zastoupená Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, proti žalované: Česká republika - Úřad práce České republiky, IČO 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, o 21.675.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 22/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 558/2016-318, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 18 C 22/2012-150, zamítl žalobu na zaplacení 21.675.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené tím, že žalobkyně jako uchazečka o veřejnou zakázku byla žalovanou jako zadavatelkou neoprávněně vyloučena ze zadávacího řízení, přičemž pokud by vyloučena nebyla, s vysokou mírou pravděpodobnosti by byla její nabídka vybrána jako nejlepší a žalovaná by s ní uzavřela smlouvu o realizaci. Škoda ve formě ušlého zisku měla spočívat v rozdílu mezi tržbami z předpokládané veřejné zakázky a náklady vynaloženými v souvislosti s její realizací. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná v červenci 2009 vyhlásila nadlimitní veřejnou zakázku na služby zadávané v otevřeném řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky ve výši 42.521.000 Kč bez DPH. Žalovaná v rozporu se zmíněným zákonem vyloučila žalobkyni ze zadávacího řízení, jak bylo konstatováno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, č. j. 62 Af 50/2010-104, a posléze i rozhodnutími předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a uzavřela smlouvu na realizaci veřejné zakázky s jedinou konkurující uchazečkou, společností COFET, a. s. Ve vztahu k hodnotícím kritériím, obsaženým v zadávací dokumentaci, žalobkyně podala ve všech bodech (nabídková cena, zprostředkování pracovních míst, vytvoření středisek pro účastníky projektu) lepší nabídku než společnost COFET, a. s. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a potenciálním ušlým ziskem žalobkyně, tedy jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“). Žalobkyně nemůže předjímat, jakými úvahami by se žalovaná jako zadavatel veřejné zakázky při výběru nejvhodnější nabídky zaobírala a zda by skutečně její nabídku vybrala. Zákon o veřejných zakázkách dle soudu prvního stupně negarantuje uchazeči právo na to, aby se stal vítězným uchazečem, kterému bude veřejná zakázka přidělena, ani právo na vlastní uzavření smlouvy, a to ani za situace, že dle hodnotících kritérií, uvedených v zadávacím řízení, předloží nejvýhodnější nabídku. 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 558/2016-318, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že protiprávním jednáním žalované, které by mělo za následek vznik tvrzené škody, by mohlo být pouze porušení její povinnosti uzavřít s žalobkyní smlouvu, pokud by taková povinnost vyplývala ze zákona o veřejných zakázkách. Jestliže však neexistuje subjektivní právo uchazeče na přidělení veřejné zakázky, ani na uzavření smlouvy, nelze považovat protiprávní vyloučení žalobkyně ze zadávacího řízení za postup vedoucí k odpovědnosti žalované za škodu. Odvolací soud dále uvedl, aniž by tím byla zpochybněna věcná správnost rozsudku soudu prvního stupně, že věc nelze posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., a to s ohledem na jeho § 757, nýbrž podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), a v něm obsažených obecných ustanovení o náhradě škody. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, které ve vztahu k zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 137/2006 Sb. nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to zda má zadavatel veřejné zakázky povinnost vybrat nabídku uchazeče, která je dle hodnotících kritérií nejvhodnější, a s tímto uchazečem následně uzavřít smlouvu a jaký je hmotněprávní režim odpovědnosti za škodu při porušení právní povinnosti vyplývající ze zmíněného zákona. Uvedla, že posouzení věci podle § 420 a násl. obč. zák. je nesprávné, za rozhodnou právní úpravu považuje § 373 a násl. obch. zák.  Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že protiprávním jednáním žalované, které by mělo za následek vznik tvrzené škody, by mohlo být pouze porušení její povinnosti uzavřít s dovolatelkou smlouvu. Má za to, že příčinná souvislost mezi neoprávněným vyloučením dovolatelky ze zadávacího řízení a jejím ušlým ziskem je dána. Poukazuje na tzv. obvyklý (přirozený) chod věcí (zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, 25 Cdo 818/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/08) a skutečnost, že pokud by nebyla žalovanou neoprávněně vyloučena ze zadávacího řízení, s velkou mírou pravděpodobnosti by byla její nabídka vybrána jako nejvhodnější. Žalovaná by s ní následně uzavřela smlouvu, jelikož zadavatel veřejné zakázky má dle dovolatelky povinnost uzavřít smlouvu s tím uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější. Zakázku by tedy v případě obvyklého chodu věcí realizovala. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v čase vyloučení dovolatelky ze zadávacího řízení postupovala dle zákonných norem a v souladu s názorem vysloveným v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jakožto dozorového orgánu. Byla tedy v dobré víře, že její postup je správný. Je přesvědčena, že učinila vše, co bylo v jejích možnostech, aby předcházela škodám. V zadávacím řízení pak řádně pokračovala a vybrala nejvhodnější nabídku od společnosti, se kterou následně uzavřela smlouvu a zakázku realizovala. Názor dovolatelky by dle žalované stavěl zadavatele veřejné zakázky do neřešitelné situace, kdy v případě vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení, které je zároveň v souladu s rozhodnutím dozorového orgánu, nemohou veřejnou zakázku zrušit z důvodu opatrnosti, aby takové rozhodnutí nebylo později soudem zrušeno. Pokud by bylo zadávací řízení bez legitimního důvodu takto zrušeno, mohli by vůči zadavateli požadovat náhradu škody ti uchazeči, kteří vyloučeni nebyli. K otázce příčinné souvislosti žalovaná tvrdí, že řetězec příčin nebyl ve vztahu k tvrzené škodě natolik propojen a nemusel nutně vést k následku v podobě ušlého zisku dovolatelky. Podstatnou příčinu realizace zakázky s jiným uchazečem žalovaná spatřuje právě v postoji dozorového orgánu, kterým se řídila. Zdůrazňuje rovněž, že správní soud později nekonstatoval, že by se žalovaná dopustila flagrantního porušení zákona o veřejných zakázkách, nýbrž šlo dle něj o významná specifika stavu, k němuž v zadávacím řízení došlo a na němž se nadto svým pochybením při podání nabídky podílel i vyloučený uchazeč. Ztotožnila se s právním názorem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. 5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.