25 Cdo 5588/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5588/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2019 Spisová značka:25 Cdo 5588/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5588.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 432 obč. zák. § 428 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5588/2017-698 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: DANZUZ s.r.o., se sídlem Masarykovo náměstí 1544, Pardubice, IČO 27530167, zastoupená JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, proti žalované: AVISTA OIL s.r.o., se sídlem Semtín 111, Pardubice, IČO 63216388, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, o 6.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 34/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 27 Co 324/2016-669, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 23 C 34/2014-640, zamítl žalobu na zaplacení 6.300.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě ústní dohody účastníků demontovala v Lounech linku na výrobu bionafty ve vlastnictví žalobkyně a uložila ji ve své budově v Semtíně. K dohodě o další spolupráci při zprovoznění linky nedošlo, dne 29. 3. 2012 byla uložená linka i celá budova zničena požárem, který úmyslně založila neznámá osoba zapálením hořlavých látek na podlaze dílny otevřeným plamenem svářecí kyslíko-acetylenové soupravy umístěné den předtím žalovanou do dílny. Soud uzavřel, že nárok na náhradu škody není podle § 420a a § 432 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) důvodný, neboť bez ohledu na to, že na místě byly uskladněny hořlavé kapaliny o objemu asi 8 m3, které zde skladovány být neměly, byla by i bez nich škoda stejná a dřevěná hala včetně uskladněné linky by shořela. Vzniklá škoda nemá původ v provozu, způsobil ji úmyslně neznámý pachatel jednáním s provozem nesouvisejícím, čemuž nemohla žalovaná zabránit. Skladování hořlavých látek v rozporu s příslušnými předpisy mohlo mít vliv pouze na rychlost hoření v konečné fázi a za popsané situace nebylo objektivně možné předejít zničení uskladněné linky. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 27 Co 324/2016-669, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že se nejedná o odpovědnost za škodu podle § 421 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná převzala linku na základě nějakého konkrétního závazku vůči žalobkyni, a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že skladování hořlavých látek v hale žalované v daných podmínkách je třeba hodnotit jako provoz zvlášť nebezpečný ve smyslu § 432 obč. zák. Samo skladování hořlavých látek sice není provozem zvlášť nebezpečným, neboť nepředstavuje přímé nebezpečí vzniku škod, avšak v dané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že objekt haly nebyl nijak zvlášť zajištěn proti vniknutí třetích osob, hořlaviny nebyly skladovány na místě k tomu určeném a způsobem vyžadovaným protipožárními předpisy, a žalovaná v době těsně před požárem uložila v hale kyslíko-acetylenovou soupravu, jež byla způsobilá vyvolat dostatečně vysokou zápalnou teplotu; povaha tohoto provozu (větší množství hořlavých látek) umožnila neznámému pachateli založit požár. Je proto třeba se zabývat tím, zda žalovaná prokázala liberační důvod, tedy že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, aby k požáru nemohlo dojít. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 454/2012 uvádí, že původ škody v provozu zvlášť nebezpečném nezakládá okolnost, která nemá svůj původ uvnitř provozu a nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že úmyslné založení požáru třetí osobou má svůj původ v provozu a že škoda byla způsobena jeho zvláštní povahou. Dovozuje, že v daném případě příčina škody nevznikla v povaze jejího provozu ani v provozu linky, podle zprávy Policie ČR, škodu způsobil úmyslně neznámý pachatel, který založil požár budovy pomocí autogenní soupravy, a tím byla poškozena i předmětná linka. Škoda nebyla vyvolána povahou vlastního provozu nebo okolnostmi majícími původ v něm, ale protiprávním činem třetí osoby, tedy zásahem „zvenčí“ a požár by zničil vše i v provozu nebezpečném. Navrhla změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalobkyně ve vyjádření vyvracela důvody dovolání a uvedla, že povaha provozu zvlášť nebezpečného je dána právě zvláštními vlastnostmi provozu, kterými se v okolním světě projevuje jeho nebezpečnost, jako je např. výbuch v lomu, v jaderné elektrárně, sesuv půdy v dole apod. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že skladování hořlavin v hale bylo zvlášť nebezpečným provozem a příčinou vzniku škody, zatímco úmyslné založení požáru může mít toliko vliv na možnost liberace žalované ve smyslu § 428 obč. zák. V daném případě žalovaná mohla vyšší opatrností zabránit náhodě v podobě založení požáru třetí osobou. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro právní otázku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, která v daných skutkových souvislostech nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“). Podle § 432 obč. zák. za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku. Jedná se o objektivní odpovědnost provozovatele činnosti, jež má zvlášť nebezpečný charakter, pokud právě povaha provozu spojená se zvýšeným nebezpečím prováděných postupů způsobila škodu. Je-li škoda důsledkem protiprávního jednání či porušení právní povinnosti a nikoliv nebezpečné povahy provozu či působení jeho zvláštních vlastností, nejedná se o odpovědnost ve smyslu § 432 obč. zák. Jak dovodila judikatura, základ odpovědnosti za škodu podle citovaného ustanovení tvoří kvalifikovaná událost, podmínkou je, že škoda vyplývá z povahy provozu zvlášť nebezpečného, tedy že se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu na zdraví, majetku a jiných hodnotách. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti provozovatele této činnosti podle § 432 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000, publikovaný pod C 1155 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“, usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009, Soubor C 9751, a rozsudek ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012). Jde o přísnou odpovědnost, u níž se nevyžaduje protiprávnost ani zavinění ze strany provozovatele, rozhodující je, že škoda byla vyvolána zákonem kvalifikovanou okolností, jíž je zvláštní povaha provozu, tedy jeho nebezpečnost projevující se v posuzovaném případě při nakládání s hořlavinami (skladování významného množství). Judikatura dovolacího soudu pak u těchto typů činností klade důraz na zjištění bezprostřední příčiny vzniku újmy, tedy na mechanismus, který vyvolal škodlivý následek bez ohledu na to, co negativní proces v prvopočátku vyvolalo či mohlo vyvolat. V tomto směru lze využít závěry formulované k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (ostatně § 432 obč. zák. na tento typ odpovědnosti výslovně odkazuje) ohledně bezprostřední příčiny vzniku újmy vyvolané zvláštní povahou provozu v rozhodnutích Nejvyššího soudu o zvláštní povaze provozu dopravy či dopravního prostřed