25 Cdo 5764/2017 – Nejvyšší soud

25 Cdo 5764/2017-414 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 1179, Roudnice nad Labem, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem magistrátu Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného: 1) Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, a 2) 4-Majetková, a. s., se sídlem Plamínkové 1592/4, Praha 4, IČO 28477456, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 2/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 72 Co 114/2017-366, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 16 C 2/2012-315, rozhodl, že žaloba na náhradu škody na zdraví je co do svého základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalobce dne 19. 1. 2010 utrpěl poškození zdraví po zásahu kusem ledu spadlým se střechy domu v XY ulici v Praze 4, přičemž v uvedeném období panovaly velmi nepříznivé, až kalamitní teplotní a sněhové podmínky. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že led spadl se střechy domu č. p. XY, jenž je ve vlastnictví žalovaného, který neprováděl kontrolu předmětného objektu s dostatečnou péčí a mírou předvídavosti. Na základě toho dovodil, že ve smyslu § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) žalovaný porušil svou právní povinnost, a naplnil tak jeden ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Neshledal porušení prevenční povinnosti ze strany matky žalobce, která jej vezla v kočárku, neboť v ulici se nenacházela žádná upozornění na hrozící nebezpečí pádu sněhu nebo ledu a omezení vycházení nebylo indikováno. Soud uzavřel, že odpovědnost za vznik škody na zdraví nese žalované hlavní město a nikoli městská část Praha 4, jež měla daný dům svěřený do správy, neboť podle § 1 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, (dále též jen „zákon o hlavním městě“) žalovaný vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, takže otázka jeho odpovědnosti za škodu nemůže být dotčena obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen „Statut“). Vzhledem k rozsáhlosti potřebného dokazování ke stanovení výše náhrady rozhodl nejprve mezitímním rozsudkem o základu nároku žalobce. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejších účastnic rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 72 Co 114/2017-366, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Především se ztotožnil se závěrem, že žalovaný jako vlastník předmětného domu odpovídá za vznik škody na zdraví žalobce. Této odpovědnosti se nemůže zprostit tím, že správu domu svěří městské části. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně přiléhavě posoudil otázku porušení prevenční povinnosti žalovaným, jenž se i přes tehdejší meteorologické podmínky nepokusil zabránit nebezpečí pádu sněhu či ledu se střechy ani na takové nebezpečí v daném místě neupozornil, stejně jako otázku případné spoluodpovědnosti matky žalobce. Výtky stran hodnocení důkazů a tvrzených procesních vad odvolací soud neshledal opodstatněnými. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace. Dům č. p. XY v ulici XY v Praze 4 je sice v jeho vlastnictví, ale v souladu se zákonem o hlavním městě a na základě Statutu byl svěřen do správy městské části Praha 4. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech, přičemž v právních vztazích vystupují svým jménem a nesou také odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, přebírají tudíž i veškerou případnou odpovědnost podle § 415 a § 420 obč. zák. Specifikem této svěřené správy je navíc to, že se zapisuje do evidence katastru nemovitostí a že je svěřována městským částem bezúplatně, nejedná se tedy o smluvní závazek, na jehož základě by žalovaný poskytoval městské části Praha 4 jakékoli plnění. Naopak příjmy z majetku ve svěřené správě plynou do rozpočtů jednotlivých pražských městských částí. Jestliže tedy žalovaný nemá povinnost zajišťovat údržbu předmětného domu ani z něj nemá žádné užitky, je nepřijatelné a v rozporu jak s dobrými mravy, tak se zákonem o hlavním městě i Statutem, aby odpovídal za škodu na zdraví způsobenou tvrzeným zanedbáním prevenční povinnosti ze strany městské části Praha 4, resp. ze strany jí smluvně zajištěných správců (společnost 4-Majetková, a. s.), když jí nemohl předcházet, ani jakkoliv zabránit. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006, řešící otázku odpovědnosti hlavního města Prahy za závadu ve schůdnosti pozemní komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, má však za to, že v projednávané věci jde o jinou právní otázku, je-li aplikován § 420 obč. zák. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. 4. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaného za účelové, snažící se oddálit konečné rozhodnutí ve věci. Je-li žalovaný vlastníkem předmětného objektu, odpovídá za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody na zdraví nezletilého žalobce, a tato jeho odpovědnost nemůže být dotčena Statutem, jenž je právním předpisem nižší právní síly než občanský zákoník. Práva a povinnosti vlastníka ve vztahu k pražským městským částem je třeba chápat pouze v souvislosti se správou objektů, které jim byly svěřeny. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. 5. Tříčlenný senát č. 25 usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Cdo 5764/2017-403, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“), neboť dospěl při právním posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu k názoru, který je odlišný od názoru vysloveného v usnesení ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3373/2007, a v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006. Usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 Cdo 2389/2019-410, velký senát věc vrátil senátu 25 Cdo, aby ji projednal a rozhodl o ní. 6. Nejvyšší soud proto v tříčlenném senátě posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky odpovědnosti hlavního města Prahy za škodu vzniklou v souvislosti se správou majetku, jež byla svěřena městským částem. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 9. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. 10. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. 11. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek: 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. 12. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§ 415 obč. zák.). Toto ustanovení ukládá povin