25 Cdo 612/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 612/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2023 Spisová značka:25 Cdo 612/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.612.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost objektivní Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 2900 o. z. § 22 odst. 1 předpisu č. 289/1995 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 612/2023-341 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce: R. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti žalovaným: 1. obec Želechovice nad Dřevnicí, IČO 75158094, sídlem 4. května 68, Želechovice nad Dřevnicí, zastoupená Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc a 2. Ředitelství silnic Zlínského kraje, příspěvková organizace, IČO 709334860, sídlem K Majáku 5001, Zlín, zastoupená Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem se sídlem Lešetín II 7147, Zlín, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1: Generali Česká Pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 765 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 8/2020, o dovolání žalované 2 proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 75/2022-308, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 2 je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 133 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Freunda do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 39 C 8/2020-264, rozhodl, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 765 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 765 000 Kč za dobu od 21. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále že žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 765 000 Kč za dobu od 9. 11. 2019 do 20. 2. 2020, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III-VI). Žalobce je vlastníkem traktoru s obchodním označením XY, RZ XY, se kterým provádí zimní údržbu komunikací pro SUS (Správu a údržbu silnic) Zlín. Po žalovaných se domáhal společně a nerozdílně úhrady částky 765 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody na jeho traktoru, která mu vznikla pádem stromu na traktor při provádění zimní údržby komunikace dne 9. 1. 2019. K nehodě došlo na silnici III. třídy ve vlastnictví Zlínského kraje v k. ú. XY. Pád stromu zapříčinil tzv. totální škodu, kdy předpokládané náklady na opravu přesáhnou obvyklou cenu vozidla v době jeho poškození a jeho uvedení do původního stavu se již nejeví hospodárným. Znaleckým posudkem byla škoda na traktoru oceněna na částku 750 626 Kč představující rozdíl obvyklé ceny traktoru před poškozením a po poškození. Okresní soud odmítl všechna tvrzení žalovaných a uzavřel, že žalovaná 1 odpovídá za škodu v postavení vlastníka spadlého stromu, který zanedbal náležitý dohled podle § 2937 odst. 1 o. z., a žalovaná 2 v postavení správce pozemní komunikace ve vlastnictví Zlínského kraje, který porušil své povinnosti podle § 2901 o. z. a podle § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, (dále jen lesní zákon). Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 75/2022-308, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil jej jen ve výrocích III a V týkajících se náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Potvrdil závěr, že žalované odpovídají žalobci za škodu společně a nerozdílně (§ 2915 odst. 1 o. z.). Žalovaná 1 odpovídá jako vlastník spadlého stromu, který zanedbal náležitý dohled, když zdroj nebezpečí byl jednoznačně odhalitelný, vyplýval ze stavu stromu zjištěného znalcem, který nenastal ze dne na den. Žalovaná 2 odpovídá jako správce komunikace ve vlastnictví Zlínského kraje, když porušila svou povinnost provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými by silnice v její správě byla zabezpečena před škodami způsobenými pádem stromu z pozemků žalované 1 určených k plnění funkcí lesa; jelikož prevenční povinnost vlastníka komunikace dle lesního zákona je konkretizací obecné prevenční povinnosti, není nutno její odpovědnost dovozovat i z obecných ustanovení o. z. Závěr nalézacího soudu o povinnosti k úhradě škody žalovanými solidárně je dle odvolacího soudu plně souladný s ustálenou judikaturou. K námitkám žalovaných ve vztahu k nesprávným skutkovým závěrům soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že se s těmito závěry zcela ztotožňuje a nemá, co by k nim více dodal. Odvolací soud nadto doplnil, že na rozdíl od žalované 2 má za to, že vznik škody byl objektivně předvídatelný. Na silnici, jež přímo sousedí s pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, z nějž strom vyrůstal, musí správce komunikace počítat s pohybem vozidel ale i osob a v případě nečinnosti vlastníka pozemku, provést nezbytně nutná opatření k zabezpečení komunikace, ale i osob a vozidel pohybujících se na silnici, proti hrozící škodě. Pokud strom spadlý na těleso komunikace představuje závadu ve sjízdnosti, je po žalované 2 možno požadovat, aby při kontrolách sledovala i stromy, které nejsou silniční vegetací a rostou mimo silniční pozemek, avšak hrozí, že by v budoucnu závadu ve sjízdnosti představovat mohly. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 2 dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení právní otázky, zda je žalovaná 2 odpovědná za vznik škody, neboť z její strany došlo k porušení prevenční povinnosti dle § 22 odst. 1 lesního zákona (tedy zda byl vznik škody objektivně předvídatelný) a procesní otázky respektování zásady volného hodnocení důkazů. K přípustnosti dovolání dovolatelka rovněž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15, dle nějž přípustným dovolacím důvodem může být i skutečnost, že namítané pochybení odvolacího soudu mohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele, v daném případě práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Dovolatelka má za to, že míra její prevenční povinnosti je nižší, když není vlastníkem pozemku, na němž předmětný strom vyrůstal (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008). Navíc nebylo z ničeho možné dovozovat riziko jeho vyvrácení, což je ostatně patrné i z výslechu znalce u soudu dne 25. 11. 2020, v němž znalec uvedl, že laik by pravděpodobně nepoznal, že by předmětný strom vyžadoval nějaký stabilizační zásah. V posuzovaném případě se odvolací soud snaží obhájit závěry o objektivní předvídatelnosti, a tudíž o porušení prevenční povinnosti žalovanou 2 odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1234/2015 ze dne 1. 6. 2015, opomíjí však, že v citovaném rozsudku byla skutková situace zcela odlišná. Další námitky dovolatelky směřují proti posouzení předloženého znaleckého posudku, který soud nekriticky převzal, aniž by reflektoval povinnost vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř. Z provedeného dokazování je zřejmý rozpor mezi odvolacím soudem přijatým skutkovým závěrem a provedenými důkazními prostředky, když je rozporné, jaká byla obvyklá cena traktoru před a po jeho poškození, neboť je zde rozpor v otázce, jaký byl stav traktoru před a po nehodě. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna výše vzniklé škody, nemůže být žalovaná 2 zavázána k její náhradě. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že pokládá rozsudek odvolacího i okresního soudu za věcně správný a dovolání za zcela nedůvodné a nesplňující podmínky přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání žalované 2 vychází z námitek ohledně toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku porušení její prevenční povinnosti dle § 22 odst. 1 lesního zákona, když vznik škody nebyl objektivně předvídatelný. Prevenční povinnost vlastníka komunikace v podobě provedení nezbytně nutných o