25 Cdo 635/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 635/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2003 Spisová značka:25 Cdo 635/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.635.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb. § 441 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 635/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 347.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 165/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2001, č. j. 17 Co 635/2001-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 11. 1997, č. j. 10 C 165/97-17, zamítl žalobu na zaplacení částky 347.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se této částky domáhal z titulu náhrady škody a vyčíslil ji rozdílem mezi mzdou, kterou pobíral jako ředitel S. J., a. s., než byl nucen zaměstnání opustit, a mzdou, která mu od 1. 10. 1993 náležela u firmy S. B., spol. s r. o. Soud vyšel ze zjištění, že dne 25. 6. 1992 bylo žalobci Federálním ministerstvem vnitra vydáno osvědčení, že je evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále též jen „zákon“); po jeho předložení zaměstnavateli byl žalobce dne 29. 1. 1993 odvolán z představenstva a z funkce ředitele S. J., a. s., a pověřen dočasným řízením akciové společnosti, a to do doby rozhodnutí nezávislé odvolací komise či soudu. Žalobce podal dne 18. 2. 1993 žalobu na určení nesprávnosti osvědčení, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 1995 (nesprávně uvedeno 1992) zamítl s odůvodněním, že údaje v osvědčení odpovídají údajům v materiálech StB, jejichž správnost žalobce žalobou nenapadl. Dohodou ze dne 30. 9. 1993 žalobce k tomuto datu rozvázal pracovní poměr. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 32 C 14/96, který nabyl právní moci dne 3. 5. 1996, bylo určeno, že žalobce byl v registru svazků spolupracovníků StB veden neoprávněně. Soud z toho dovodil, že žalobce prokázal jak nesprávnost úředního postupu státního orgánu (Ministerstva vnitra) při vydání tzv. lustračního osvědčení ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tak vznik škody spočívající v tom, že jako zaměstnanec firmy S. B., spol. s r. o., měl za období od 1. 10. 1993 do května 1996 nižší příjem, než jako ředitel firmy S. J., a. s. Podle soudu však není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou (rozdílem ve mzdě), neboť žalobce neprokázal, že důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo vydání pozitivního lustračního osvědčení - tento důvod nevyplývá ani z dohody samé ani ze sdělení generálního ředitele M. P., který ve svém přípise ze dne 7. 11. 1997 uvedl, že podle zápisu z jednání představenstva akciové společnosti ze dne 29. 9. 1993 k uzavření dohody došlo na žádost žalobce. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 1998, č. j. 17 Co 256/98-31, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 17 Co 256/98-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání. Podle odvolacího soudu nesprávný úřední postup nelze spatřovat ve vydání pozitivního lustračního osvědčení, pokud obsah osvědčení odpovídá evidenci StB (postup pracovníků ministerstva představoval naopak splnění povinnosti uložené ministerstvu v ustanovení § 9 odst. 1, 2 zákona č. 451/1991 Sb.), nýbrž v postupu pracovníka StB, tehdejší složky SNB, který jako orgán státu neoprávněně zanesl žalobce do registru spolupracovníků. Důsledkem předložení pozitivního lustračního osvědčení bylo odvolání žalobce z funkce ředitele a současně jeho pověření dočasným řízením akciové společnosti, nikoliv však skončení pracovního poměru. I přes atmosféru, která ovlivňovala osobní, pracovní, společenskou i rodinnou sféru života žalobce a která se vytvořila poté, co vešel obsah jeho lustračního osvědčení ve známost, nedošlo ke změně zaměstnání žalobce proto, že by představenstvo společnosti S. J., a. s., změnilo své rozhodnutí pověřit žalobce dočasným řízením akciové společnosti do doby uzavření odvolacího řízení ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb., nýbrž na základě dohody. Žalobce by tedy byl mohl dále zastávat svou funkci, tj. dále pracovat jako osoba pověřená dočasným řízením akciové společnosti, aniž by došlo ke změně jeho příjmů, byť za cenu nepříjemností pociťovaných ve vztazích se svými spolupracovníky i podřízenými a souvisejících s jeho pozitivní lustrací. Pokud však za této situace ukončil svůj pracovní poměr z vlastního rozhodnutí a nikoliv proto, že by byl svou dosavadní práci nemohl vykonávat pro negativní postoj zaměstnavatele, není dána příčinná souvislost mezi snížením příjmů žalobce po ukončení pracovního poměru u S. J., a. s., a nesprávným úředním postupem pracovníků státního orgánu. Nelze přehlédnout ani negativní roli té okolnosti, že žalobce se delší dobu nepříznivému osvědčení nebránil, resp. že správně formulovanou žalobu podal soudu až s časovým odstupem. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, č. j. 25 Cdo 2132/98-54, jímž bylo dovolání žalobce proti rozsudku a doplňujícímu rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, zrušil Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 25. 8. 2000, č. j. IV. ÚS 185/99-58, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, č. j. 17 Co 256/98-31, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 17 Co 256/98-35. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2000, č. j. 16 Co 354/2000-67, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 11. 1997, č. j. 10 C 165/97-17, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nedostatek skutkových zjištění nezbytných pro posouzení otázky příčinné souvislosti a to, že se spokojil pouze se zjištěním o uzavření dohody o ukončení pracovního poměru, aniž blíže zkoumal, co zúčastněné strany vedlo k uzavření této dohody, a aniž se zabýval tím, zda nesprávný úřední postup žalované byl skutečností, v jejímž důsledku byl žalobce objektivně nucen uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru s důsledkem ztráty na výdělku. Taková tvrzení se podle odvolacího soudu podávají jak z jeho účastnické výpovědi před soudem prvního stupně, tak z podaného odvolání a žalobce přitom k prokázání svých tvrzení navrhuje vyslechnout svědka. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 10 C 165/97-76, žalobu na zaplacení částky 347.000,- Kč s příslušenstvím znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování o výpovědi svědků L. K. a Ing. J. V. vzal za prokázané, že žalobce i po odvolání z funkce ředitele vykonával svou práci bez potíží a vliv pozitivního lustračního osvědčení např. na vztahy s podřízenými se neprojevoval. Soud dovodil, že žalobce, ačkoliv byl vystaven určitým nepříjemnostem v osobním i pracovním životě, nebyl objektivně nucen uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru a pracovní poměr u S. J., a. s., ukončil z vlastního rozhodnutí, nikoliv proto, že by byl svou dosavadní práci nemohl vykonávat pro negativní postoj zaměstnavatele. I když v době před ukončením pracovního poměru byl již ze strany ministerstva tlak na odvolání žalobce s tím, že kdyby nedošlo k dohodě, muselo by jej představenstvo z funkce zřejmě odvolat, žalobce o této okolnosti nevěděl a sám náhle předložil návrh na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu „dlouhého čekání“, kdy „nemohl situaci již dále vydržet“; žalobce tedy neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi snížením svých příjmů po ukončení pracovního poměru u S. J., a. s., a nesprávným úředním postupem pracovníka státního orgánu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, č. j. 17 Co 635/2001-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že neoprávněná evidence žalobce jako spolupracovníka StB