25 Cdo 668/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 668/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:25 Cdo 668/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.668.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné závazky Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 438 odst. 1 obč. zák. § 438 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 668/2019-352 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) R. K., narozená XY, bytem XY, b) O. S., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem Boberská 442, Žacléř, proti žalovanému: Z. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 1.131.921 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 90/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2018, č. j. 24 Co 114/2017-268, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.876 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Heinze Eflera. Odůvodnění: Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 C 90/2015-176, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2017, č. j. 8 C 90/2015-211, připustil změnu žaloby, uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci J. B. částku 84.895 Kč s příslušenstvím, žalobkyni a) částku 84.895 Kč s příslušenstvím a žalobci b) částku 169.788 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky, kterou uhradili svému nájemci společnosti DŘEVOODBYT s. r. o. z titulu náhrady škody na věcech umístěných ve skladovací hale žalobců, jež byly zničeny či poškozeny při jejím zřícení dne 28. 12. 2001. Okresní soud uzavřel, vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, že žalovaný odpovídá za zřícení haly, neboť žalobce neupozornil, že budou-li provádět její stavbu svépomocí bez faktického výkonu odborného dozoru a bez realizační projektové dokumentace, nemusí být hala bezpečná a funkční, čímž porušil své zákonné povinnosti (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, potažmo ustanovení zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě). Rozsah jeho odpovědnosti však činí toliko 30 %, neboť převažující měrou přispěli ke vzniku škody sami žalobci v pozici stavebníků, kteří neobjednali vypracování podrobnější dokumentace pro realizaci stavby, sami zadali zakázku na výrobu vazníků, jejichž vadnost byla příčinou zřícení skladovací haly, nevedli stavební deník a na stavbě ani nezajistili faktický výkon odborného dozoru. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 24 Co 114/2017-268, připustil, aby namísto žalobce J. B. vystupovala nadále v řízení žalobkyně a), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit oběma žalobcům po 565.960,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal na to, že již v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, v němž byl rovněž řešen nárok žalobců vůči žalovanému na náhradu škody vzniklé zřícením předmětné haly, byl přijat a odůvodněn závěr, podle něhož žalovaný svým počínáním spočívajícím v neposkytnutí příslušných upozornění žalobcům porušil zákonnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), a nese tudíž (společně s Českou republikou – Ministerstvem pro místní rozvoj a Středním odborným učilištěm v XY) odpovědnost za škodu při tomto zřícení vzniklou. Tento závěr představuje pro stávající řízení pravomocně vyřešenou předběžnou otázku, již by bylo možno posoudit jinak pouze na základě odlišné procesní aktivity účastníků, resp. na základě provedení dalších jimi navržených důkazů, které by odůvodňovaly přehodnocení původních skutkových a potažmo i právních závěrů. Neměl-li okresní soud v důsledku procesní pasivity žalovaného důvod k provedení dalších důkazů vedoucích k případnému odlišnému posouzení rozhodných skutečností, nebyl oprávněn činit o dané prejudiciální otázce jiné závěry, než jaké vyplývají z uvedeného pravomocného rozhodnutí. Krajský soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Má za to, že krajský soud nesprávně vyloučil odpovědnost za zřícení předmětné skladovací haly na straně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, Středního odborného učiliště stavebního v XY, jakož i samotných žalobců. Poukazuje na to, že v postupu stavebního úřadu v průběhu kolaudačního řízení došlo k celé řadě pochybení, jejichž důsledky nelze přenášet na jiné osoby. Zástupci Středního odborného učiliště stavebního v XY jakožto jediní profesionálové podílející se na stavbě haly měli odhalit vady již hotových vazníků, rozhodně pak podle nich neměli zhotovovat další závadné kusy konstrukce. Žalobci pak byli nositeli veškerých povinností ve stavebním řízení a při následné realizaci stavby, plynoucích jim jakožto stavebníkům z veřejnoprávních předpisů. Výhradně oni tak musí nést odpovědnost za výsledek své stavební činnosti. Namítá, že ve věci mělo být rozhodnuto nikoli o solidární, nýbrž o dělené odpovědnosti jednotlivých škůdců ve smyslu ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák., a nesouhlasí rovněž s právním posouzením příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na princip dvojinstančnosti soudního řízení, v jehož rámci je ingerence Nejvyššího soudu přípustná pouze ve výjimečných případech. Bylo-li již rozsudky Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 C 14/2003-292, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, pravomocně dovozeno, že žalovaný porušil svým jednáním prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák., nebylo ve stávající fázi řízení při nezměněném skutkovém stavu možno dojít k závěru opačnému. Poukazují na to, že dovolatel v řízení před soudem prvního ani druhého stupně neuvedl žádná nová skutková tvrzení ani nenavrhl provedení dalších důkazů, jimiž by bylo možno dřívější závěry nalézacích soudů zvrátit či změnit. Dovolání žalovaného označili za pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitka dovolatele, že odvolací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, přípustnost dovolání nezakládá. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodní události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4683/2016, publikovaný pod C 16525 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2468/2019). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (vyjádřených též v jeho dřívějším rozsudku ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, na nějž bylo v podrobnostech odkázáno i v této věci), jež dovolacímu přezkum