25 Cdo 714/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 714/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2006 Spisová značka:25 Cdo 714/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.714.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 913/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 714/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – G. ř. c., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 223/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005, č. j. 44 Co 94/2005-203, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníka Celního úřadu S., který nepropustil žalobcem převážené zboží do České republiky; žalobce tak nemohl zboží vyvézt do Litvy, přišel tím o předpokládaný zisk a vznikly mu náklady spojené s převozem a uskladněním zboží. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 223/2003-174, žalobu na zaplacení částky 129.345.408,80 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal podání písemného celního prohlášení u Celního úřadu v S. podle ustanovení § 105 odst. 5 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, jímž by navrhoval propuštění zboží do režimu tranzitu podle ustanovení § 139 odst. 1, 6, a 9 tohoto zákona tak, jak to vyžadují celní předpisy k zahájení celního řízení, bez kterého nemůže dojít k převozu zboží ze Slovenské republiky do České republiky; vzhledem k tomu, že k zahájení celního řízení nedošlo, nedovodil soud ani nesprávný úřední postup celních orgánů podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že pouze za předpokladu, že by žalobce splnil povinnost uloženou mu celním zákonem, by bylo možno uvažovat o případném nesprávném úředním postupu. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 44 Co 94/2005-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právními závěry, že při žalobcem tvrzeném skutkovém stavu nemohlo být zboží do České republiky propuštěno a že škoda nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem státu při výkonu státní moci ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. Neshledal důvodnou námitku odvolatele ohledně nesplnění poučovací povinnosti celních orgánů v celním řízení podle zákona č. 13/1993 Sb. Další tvrzení obsažená v odvolání považoval odvolací soud za tvrzení učiněná v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř., neboť oproti původním tvrzením, jež nejsou sice podle názoru odvolacího soudu příliš smysluplná, dostatečně však vystihují skutkový děj, v odvolání popisuje žalobce skutkový děj zcela odlišně, z tohoto důvodu k nim soud nepřihlížel. Uzavřel, že účastník je odpovědný za svá skutková tvrzení a přednese-li je nesprávně, nese pak procesní následky takového „omylu“ (břemeno tvrzení). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za zásadní po právní stránce považuje posouzení otázky odpovědnosti účastníka za svá skutková tvrzení. Vytýká nalézacímu soudu, že s odkazem na „nesmyslná tvrzení žalobce“ rezignoval na dokazování a žalobu bez dalšího zamítl, aniž by reflektoval, že žaloba tak, jak byla skutkově vymezena žalobcem, nebyla projednatelná; žalobci se mělo dostat procesně správného poučení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že napadené rozhodnutí je věcně správné a že vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž i sám žalobce se závěry odvolacího soudu v dovolání souhlasí. Navrhuje proto, aby bylo dovolání pro nedůvodnost zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; skutková zjištění, která odvolacímu soudu byla východiskem pro právní posouzení věci jsou pro dovolací soud závazná. Závěr o nedůvodnosti žaloby, obsažený v rozsudcích soudů obou stupňů, spočívá na základním argumentu, že zaviněným jednáním žalobce nedošlo k zahájení celního řízení, nemohlo tedy v něm dojít ani k nesprávnému úřednímu postupu celních orgánu, v jehož důsledku měla vzniknout žalobci tvrzená škoda. Jen prostřednictvím tohoto konkrétního závěru může dovolací soud přezkoumávat význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní; dovolatel však v tomto směru právní posouzení věci nezpochybňuje. Dovolatel totiž za zásadní po právní stránce považuje řešení otázky „odpovědnosti účastníka za svá skutková tvrzení“. Vzhledem k tomu, že se nejedná o právní otázku, která by mohla mít obecnější dopad pro rozhodování soudů v obdobných věcech, a na níž by zároveň byl rozsudek odvolacího soudu založen (jde zde vlastně o způsob, jakým soud dospěl k určitému skutkovému zjištění), nečiní tak dovoláním označený problém rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., proto ani dovolání není proti němu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud v řízení o náhradě škody, jež je ve smyslu ustanovení § 120 o.s.ř., tzv. řízením sporným, postupoval v souladu s procesními předpisy i ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 812/99, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005), podle níž má účastník povinnost podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. tvrdit všechny rozhodující skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat. Nesplnění některé z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu. Zároveň je namístě připomenout, že skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se stal předmětem řízení. Není přitom povinen poučit žalobce o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který skutkově vymezil, neboť takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením § 5 o.s.ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou r