25 Cdo 769/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 769/2006 citace  Právní věta:Odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší není vyloučena tím, že provozovatel plní povinnosti plynoucí z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 7. 2008 Spisová značka:25 Cdo 769/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.769.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420a předpisu č. 40/1964Sb. § 106 předpisu č. 40/1964Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 1 písm. c) předpisu č. 309/1991Sb. § 17 odst. 1 písm. c) předpisu č. 309/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:55 / 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 769/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Č. r., s. p., zastoupeného advokátem, proti žalované: P. t., a. s., zastoupené advokátem, o 791.681,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 338/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 10 Co 688/2005-330, takto: I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 573.421,- Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, se odmítá, jinak se dovolání zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 28 C 338/2003-293, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218.260,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně od 8. 3. 2002 do zaplacení, ohledně částky 573.421,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost v době od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a jeho rozptylové studie a rozptylové studie Č. h. ú. shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na rozlohu lesního fondu, další vlivy působící na lesní porosty (jako vodíkové ionty, silnice I. třídy atd.) a s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle § 136 o.s.ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným řešením. Podle soudu prvního stupně byl tedy dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného – žalobce; veřejnoprávní povinnost žalované platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal nedůvodnou, neboť škodu za rok 1999 bylo možné zjistit a vyčíslit až po 31. 12. 1999 a jelikož byla žaloba podána 29. 11. 2001, dvouletá subjektivní promlčecí lhůta zůstala zachována. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 10 Co 688/2005-330, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu podle § 420a obč. zák. způsobenou vypouštěním škodlivých emisí do ovzduší i o výši škody určené na základě znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., a postupem podle § 136 o.s.ř. při vědomí, že daná problematika je skutečně věcí znaleckého posouzení na základě rozptylových studií, jejichž jednoznačnost co do podílu a rozsahu do jisté míry zpochybňuje i část odborné veřejnosti. Na základě skutečností zjištěných soudem prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že nárok žalobce není ve smyslu ustanovení § 100 a § 106 obč. zák. promlčen, a to s ohledem na uplatnění nároku a časový úsek, ve kterém k exhalacím došlo. Konečně podle odvolacího soudu není veřejnoprávní poplatek za znečištění ovzduší podle § 17 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, resp. § 19 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, náhradou škody podle § 420a obč. zák., a proto soud prvního stupně postupoval správně, jestliže tyto platby žalované nezohlednil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách. Namítá, že předmětné lesní porosty nejsou zahrnuty do práva hospodaření žalobce a nebyly mu pro vadu zřizovacích listin (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku ze dne 11. 12. 1991,  rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o převedení části majetku státního podniku ze dne 30. 10. 1992, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o přizpůsobení zakladatelské listiny státního podniku L. ČR ze dne 12. 8. 1997) nikdy do práva hospodaření státem svěřeny, a proto není dána aktivní věcná legitimace žalobce. Z toho vyplývá, že žalobcem tvrzená škoda nemohla vzniknout na „jeho“ majetku, neboť on žádný takový neeviduje; soudy obou stupňů měly při zjišťování aktivní věcné legitimace vyzvat žalobce k prokázání rozhodných skutečností a zkoumat zejména to, zda jeho majetek zahrnuje i lesní porosty, o kterých tvrdí, že jsou činností žalované poškozovány v období za rok 1999, a zda tento majetek je, resp. byl v roce 1999, ve vlastnictví státu. Dovolatelka má za to, že požadovaný nárok na náhradu škody je částečně promlčen, a to v rozsahu tvrzené škody vzniklé za období od 1. 1. 1991 do 28. 11. 1991 (dne předcházejícího podání žaloby), neboť žalobce se o jím tvrzené škodě mohl a měl dovídat průběžně při řádném výkonu své činnosti v průběhu celého roku 1999, a proto není správný a ani ústavně konformní (tvrdí nesprávné použití vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb. o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, místo příslušných ustanovení občanského zákoníku o počátku běhu promlčecí doby) závěr soudů obou stupňů, že zjištění a vyčíslení škody bylo možné až po 31. 12. 1999 (poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2749/2004). Považuje uplatněný nárok na náhradu škody za předčasný a cituje Rozptylovou studii RNDr. J. B., v níž se uvádí, že znečišťující látky se procesem depozice dostávají do půdy, kde působí celou řadu let, a proto vodíkovým iontům emitovaným v určitém roce nelze přisoudit vznik škod zjištěných a uplatňovaných v tomtéž roce; není proto dána příčinná souvislost mezi případně vzniklou škodou na straně žalobce a provozní činností žalované (brojí proti argumentaci obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, který v souladu s Pokyny MLVH ČSR považuje za přiměřené období, v němž se působení škodlivých vlivů projevuje, období jednoho kalendářního roku). Dovolatelka dále tvrdí, že soudy obou stupňů se při rozhodování o výši náhrady škody, byť volnou úvahou podle § 136 o.s.ř., opřely o tvrzení znalce, který však při jejím stanovení zjevně použil nesprávný právní předpis, a to vyhlášku Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 289/1995 Sb. (lesní zákon), místo občanského zákoníku, neboť uvedenou vyhlášku lze při stanovení výše škody na lesních porostech použít výlučně v případě, kdy se jedná o škodu způsobenou v návaznosti na provádění výstavby nebo v souvislos