25 Cdo 917/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 917/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2009 Spisová značka:25 Cdo 917/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.917.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1793/09 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 917/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M.a S., a b) P. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo zemědělství, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 204/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č. j. 22 Co 17/2006-264, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2002, č. j. 22 Co 409/2002-137, zrušil rozsudek ze dne 21. 11. 2001, č. j. 19 C 204/99-86, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu na „uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům peněžní náhradu za odvezená a nevrácená zvířata v částce 260.000,- Kč“ a na „zaplacení úroku z částky 260.000,- Kč od listopadu 1993“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení, to vše s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť žaloba trpí neurčitostí a nesrozumitelností. Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 19 C 204/99-221, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 19.900,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení, ohledně částky 240.100,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky s tím, že o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a státem bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody proti státu, která jim měla být způsobena dvěma rozhodnutími M. ú. v B. o odebrání zvířat z jejich obydlí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí ze dne 13. 7. 1993, č. j. ŽP 464/93-67/M1, jímž M. ú. v B. nařídil neprodleně odebrat žalobcům 60 - 70 psů z důvodu týrání zvířat, došlo dne 15. 7. 1993 k odvozu 57 psů včetně štěňat, 7 koček a 3 papoušků z obydlí žalobců, neboť zvířata žila v nevyhovujících životních podmínkách, byla silně znečištěna a s drobnými poraněními; všechna zvířata byla předána příslušným chovným zařízením. Dne 20. 7. 1993 M. ú. v B. rozhodnutím, č. j. ŽP 480/93-67/M1, nařídil odběr 7 koček a 3 papoušků. Obě uvedená rozhodnutí byla zrušena rozhodnutími Okresního úřadu v Berouně ze dne 19. 11. 1993, č. j. Zem 1359, 1352, 1427, 1428, 1677/93-201 Kru, a č. j. Zem 1352, 1427, 1428, 1677/93-201 Kru, s odůvodněním, že nebyla vydána v souladu se správním řádem, neboť postrádají dostatečné odůvodnění, nepředcházelo jim zahájení správního řízení a o odebrání zvířat z důvodu podezření z jejich týrání měla rozhodnout obec B., nikoli M. ú. v B. Dne 5. 10. 1993 O. ú. B. zahájil řízení o odebrání 57 psů žalobcům, které pak rozhodnutím ze dne 17. 11. 1993, č. j. 2/93/J, nařídil. Okresní úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 10. 3. 1994, č. j. Zem 32/94-201, odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí jako opožděné zamítl, žaloba na zrušení rozhodnutí O. ú. v B. byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 12. 1994, č. j. 6 C 256/93-38, zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), je naplněna pouze u jednoho ze dvou napadených správních rozhodnutí. Ačkoli rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 bylo jako nezákonné zrušeno, nahradilo je rozhodnutí O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993, kterým bylo nařízeno odebrat žalobcům 57 psů a které nabylo právní moci dne 11. 12. 1993; k odběru psů tedy došlo na základě zákonného rozhodnutí. Zrušené rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 20. 7. 1993 však jiným rozhodnutím nahrazeno nebylo, žalobcům tedy v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši hodnoty 7 koček a 3 papoušků, stanovené znaleckým posudkem MVDr. A. H. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 22 Co 17/2006-264, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Uvedl, že O. ú. v B. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 1994, kterým bylo odvolání žalobců proti rozhodnutí O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993 pro opožděnost zamítnuto, konstatuje, že i přes opožděně podané odvolání napadené rozhodnutí věcně přezkoumal, avšak důvody pro obnovu řízení či pro změnu napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení neshledal; správnost rozhodnutí O. ú. v B. pak potvrdil i rozsudek Okresního soudu v Berouně. Podle odvolacího soudu bylo původně zrušené rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 nahrazeno novým rozhodnutím O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993 o stejném věcném obsahu, sledujícím zamezení týrání zvířat chovaných žalobci; tímto novým rozhodnutím byl odstraněn původní nedostatek spočívající v rozhodnutí věci nepříslušným správním orgánem. Výše náhrady škody za kočky a papoušky odebrané na základě zrušeného rozhodnutí, které nebylo nahrazeno jiným, pak byla správně určena znalcem s přihlédnutím k jejich stáří, rase, původu a datu odnětí. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda „zaniká odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. v řízení občanskoprávním, trestním či správním, je-li v téže věci v jiném řízení vydáno později nové rozhodnutí“, a „zda soudy při rozhodování o odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. musí posuzovat zákonnost rozhodnutí, které bylo opožděně napadeno řádným opravným prostředkem, event. napadeno nebylo, a v této souvislosti zkoumat, zda nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 3 citovaného zákona“.  Rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 bylo vykonáno dne 15. 7. 1993 odebráním nejen v rozhodnutí uvedených, byť neurčitě, psů, ale i dalších zvířat (7 koček a 3 papoušků), o jejichž odebrání bylo rozhodnuto až dne 20. 7. 1993, tedy v rozporu s § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nikoli podle stavu ke dni rozhodnutí. Žalobci mají za to, že zrušené rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 nebylo nahrazeno jiným rozhodnutím, které by legalizovalo odebrání zvířat dne 15. 7. 1993, neboť takovým rozhodnutím by mohlo být jedině rozhodnutí vydané ve stejném správním řízení stejným správním orgánem, nikoli jiným, byť věcně a místně příslušným, správním orgánem (O. ú. v B.). Rozhodnutí O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993 je podle žalobců nezákonné a nicotné, neboť bylo vydáno bez návrhu okresní nebo městské veterinární správy, jak předpokládá § 28a odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, (návrh byl totiž adresovaný M. ú. v B., nikoli obci B.), bez dostatečně zjištěného skutkového stavu (bylo zjištěno, že v době rozhodování žalobci již neměli zvířata ve svém držení a péči, a nemohli proto způsobit jejich týrání) a navíc v řízení zahájeném v době, kdy o téže věci probíhalo řízení před Městským úřadem v B. (bránila mu tedy překážka litispendence). Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu, neboť odpovědnost státu za škodu v souvislosti s vydáním dvou rozhodnutí téhož obsahu, z nichž