25 Cdo 929/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 929/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:25 Cdo 929/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.929.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 929/2025-183 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, o zaplacení 185 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 14 Co 157/2024-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 10 696 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 C 180/2022-107, bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 185 140 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2022 do zaplacení (výrok II), řízení bylo zčásti zastaveno a žaloba byla zčásti zamítnuta co do dalšího požadovaného úroku z prodlení (výroky I a III) a žalované bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok IV) a státu (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že při dopravní nehodě dne 23. 12. 2019 se vozidlo řízené osobou, jejíž odpovědnost za újmu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované (dále také jen „řidič“), střetlo na přechodu pro chodce s pojištěncem žalobkyně (dále také jen „chodec“ nebo „po/škozený“). Poškozený vstoupil do vozovky při světelné signalizaci „volno“, kdy bylo vozidlo vzdáleno od přechodu minimálně 171 m. Chodec se pohyboval o francouzských berlích, a proto přecházel vozovku pomalu a nestihl překonat celou délku přechodu za trvání (16 s) zelené světelné signalizace pro chodce. Vozidlo řízené pojištěncem žalované spolu s vozidlem jedoucím v levém pruhu po celou dobu přecházení poškozeného pokračovalo beze změny rychlosti jízdy. Poškozený překonal na přechodu v rozmezí doby 15,0 až 21,7 s vzdálenost odpovídající šířce tří jízdních pruhů (12 až 13 m), byl však na posledním úseku přechodu sražen pravou přední částí vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu, které projelo při zeleném světelném signálu „volno“ pro vozidla. Řidič řídil vozidlo v pravém jízdním pruhu rychlostí 40 až 45 km/h, v souběžném levém pruhu jelo vozidlo, které bránilo ve výhledu na osvětlený přechod maximálně ve vzdálenosti 20 až 30 m od přechodu osazenému funkční světelnou signalizací. Řidič před přechodem nebrzdil, přestože jeho výhled nebyl zacloněn a mohl již ze vzdálenosti 171 m před přechodem spatřit chodce na osvětleném přechodu. Znalec Jaromír Tesař v tomto směru korigoval závěry znaleckého posudku vyhotoveného pro potřeby orgánů činných v trestním řízení, v němž původně s výskytem clony ve výhledu řidiče počítal. Soud prvního stupně uzavřel, že řidič se choval zcela neobezřetně a porušil povinnost danou § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Zvolená konstantní rychlost jízdy, kterou se při zeleném světelném signálu „volno“ pro vozidla blížil k přechodu, mu neumožňovala včas reagovat na vzniklou situaci. Řidič měl jet rychlostí, která by odpovídala jeho výhledu na přechod pro chodce po celou dobu jeho jízdy, která by mu umožnila zastavit vozidlo na vzdálenost jeho rozhledu a která by mu umožnila včas reagovat i na přítomnost chodce na přechodu. Samotný výskyt světlené signalizace nijak nesnižuje nároky na pozornost řidiče při řízení motorového vozidla a na straně řidiče nelze uvažovat o jakémkoliv liberačním důvodu ve smyslu § 2927 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Chodec utrpěl při dopravní nehodě těžká zranění a žalobkyně zaplatila náklady zdravotní péče 370 280 Kč (zaplacení poloviny této částky se domáhá). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 14 Co 157/2024-152, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování (včetně opětovného výslechu znalce) odvolací soud uzavřel, že je nepravděpodobné, že by řidič mohl spatřit chodce již při jeho vstupu do vozovky, jestliže se nacházel ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu pro chodce. Řidič ve tmě pozoruje dění před sebou a neměl žádný důvod zaměřit pozornost na část přechodu nacházející se v protisměru jízdy, kde chodec vstupoval do vozovky, svítil-li pro vozidla zelený signál „volno“. Souběžně vedle řidiče vozidla jelo další vozidlo, které zastavilo náhle spolu s ním. Chodec v důsledku neaktivace tlačítka pro chodce měl nadto signál pro chodce se znamením „volno“ pro přecházení pouze 5 s a nikoli 16 s. Řidič nejednal nedbale, jel-li rychlostí 40 až 45 km/h po přehledné komunikaci za světelné signalizace „volno“ pro vozidla v jeho směru, když i ostatní vozidla jela stejnou rychlostí a nic nenasvědčovalo výskytu chodce na přechodu, kde pro chodce svítil červený signál „stůj“. Povinnost dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám s omezenou schopností pohybu, stejně jako zákaz ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nemůže být absolutní. Řidič vozidla mohl zpozorovat chodce přibližně 20 m před přechodem, v případě zakrytého výhledu vedle jedoucím vozidlem na levou část přechodu ještě na kratší vzdálenost. Na tuto vzdálenost nemohl řidič bezpečně zastavit a zaviněně neporušil žádné ze zákonem stanovených pravidel silničního provozu. Není tak splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vznik regresního nároku žalobkyně dle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řidič při šetření Policie České republiky výslovně uvedl, že chodce neviděl a reagoval na něj až po sražení. V řízení před soudem prvního stupně řidič plně potvrdil verzi dovolatelky, že mu ve výhledu dopředu nic nebránilo. Znalec, který nevěděl o této výpovědi, nadále trval na hypotéze o tom, že souběžně jedoucí vozidlo vytvořilo řidiči v kritický moment 20 m a 2 s před střetem výhledovou clonu. Tato hypotéza je nejen v rozporou s výpovědí řidiče, ale i geometrií a základními fyzikálními zákonitostmi. Řidič pravděpodobně chodce neviděl, protože se spolehl pouze na světelnou signalizaci, a protože jeho zraková schopnost mohla být ovlivněna jeho vysokým věkem. O jeho řidičských schopnostech svědčí i to, že při výpovědi měl za to, že stojí před soudem z důvodu dopravní nehody, při které srazil chodce při zajíždění na parkoviště a v průběhu řízení způsobil další dopravní nehodu, při které opět srazil chodce přecházejícího po vyznačeném přechodu. Neobstojí závěr odvolacího soudu, že ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu, svítí-li pro vozidla zelený signál „volno“, nelze po řidiči požadovat, aby věnoval pozornost části přechodu pro chodce nacházející se v protisměru, ale jen dění před sebou. Tento závěr totiž nezohledňuje postupné přibližování vozidla k přechodu a zlepšování viditelnosti chodce. Ve vzdálenosti přibližně 85 m, což odpovídá zhruba 7,5 s jízdy, se chodec musel nacházet plně v jízdním pruhu řidiče. Tato doba je dostatečně dlouhá, aby mohl řidič adekvátně reagovat. Tím spíše musel řidič chodce vidět ve vzdálenosti přibližně 40 m a 4 s před střetem, kdy byl chodec zcela před vozidlem. Řidič měl možnost a povinnost situaci vyhodnotit a podniknout kroky k odvrácení střetu snížením rychlosti či zastavením vozidla. Úvaha odvolacího soudu tak obsahuje zjevný vnitřní rozpor, jestliže řidič měl pozorovat dění před sebou, ale z provedeného výpočtu je patrné, že přibližně od poloviční vzdálenosti byl chodec přímo před vozidlem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k principu omezené důvěry v dopravě. Podle této praxe je povinnost řidiče sledovat situaci na vozovce a přizpůsobit jízdu aktuálním