26 Cdo 1002/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1002/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2024 Spisová značka:26 Cdo 1002/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1002.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podnájem bytu Dotčené předpisy:§ 2215 o. z. § 2274 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1002/2023-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brno, Bzenecká 4156/17, proti žalovanému L. B., zastoupenému Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 26/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, č. j. 19 Co 80/2022-73, takto: I. Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé se zamítá, jinak se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám Mgr. Jakuba Koudelky, advokáta se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 116 C 26/2020-36, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 1 o velikosti 1+1 v 1. nadzemním podlaží bytového domu XY č. XY v XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 19 Co 80/2022-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), „změnil“ jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobce nabyl podíl v Bytovém družstvu XY na základě smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne 17. 2. 2015, přičemž ve smlouvě je výslovně zmíněno, že s převodem družstevního podílu přechází právo nájmu bytu a že žalobce se zavazuje převzít smlouvu o podnájmu, kterou uzavřel předchozí nájemce P. L. (převodce) s žalovaným na dobu neurčitou dne 19. 10. 2009 (dále jen „podnájemní smlouva“) a v níž si účastníci sjednali i důvody ukončení podnájmu. Dne 16. 4. 2019 žalobce vypověděl podnájemní smlouvu dle ustanovení § 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kterou odůvodnil svoji bytovou potřebou, s výpovědní dobou 3 měsíce. 4. S odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odvolací soud posuzoval podmínky výpovědi podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Jestliže se účastníci v souladu s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. dohodli na konkrétních důvodech výpovědi, neměl žalobce možnost vypovědět podnájem z důvodu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z.; výpověď proto shledal neplatnou. S ohledem na argumentaci žalobce akcentoval, že i v případě možnosti vypovědět podnájemní smlouvu podle 2288 odst. 2 písm. a) o. z. by nebyla výpověď platná pro absenci poučení o právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém zpochybnil jeho závěr, že na něj přešla práva a povinnosti z podnájemní smlouvy, a dále mu vytýkal s odůvodněním, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, kterou citoval, závěr o aplikaci obč. zák. na danou věc i závěr o neplatnosti výpovědi z podnájmu bytu pro neoprávněně použitý důvod výpovědi a absenci poučení podnájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. 6. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a měl za to, že v dovolání nejsou řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. 7. Dovolací soud předesílá, že ohledně otázky (ne)platnosti převzetí závazku z podnájemní smlouvy, kterou žalobce předestřel k dovolací přezkumu, dovolací soud činí závěr o absenci vymezení předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a to při vědomí konstantní judikatury Ústavního soudu, která vyžaduje, aby obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, při posuzování podání účastníků řízení volily postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu. Tento přístup se má uplatnit i při hodnocení dovolání, které musí být podáno zástupcem s právnickým vzděláním (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15). Z tohoto přístupu vyplývá mimo jiné to, že splnění náležitosti stanovené v § 237 o. s. ř., tedy uvedení předpokladu přípustnosti, nesmí být posuzováno příliš formalisticky. Postačí tedy, že předpoklad přípustnosti z dovolání fakticky vyplývá, přitom může být vymezen v kterékoliv části dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem, na vymezení přípustnosti dovolání k otázky (ne)platnosti převzetí závazku z podnájemní smlouvy zcela rezignoval a vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel patrně přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání nezakládá pouhá skutečnost, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [jako tomu bylo podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. 8. Dovolání žalobce je však přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ohledně otázky aplikace právní úpravy o. z. na smluvní vztah vzniklý před jeho účinností, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ohledně otázky platnosti a oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu výslovně řešena. 9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel existenci těchto vad netvrdil a neplyne ani z obsahu spisu. 10. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, že podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, § 2277, § 2278 o. z.). Podnájemní vztah se tedy vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn. že je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2020, dále jen „R 94/2020“). Jelikož podnájem bytu má charakter nájmu, je třeba jeho režim posoudit podle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 19/2021, proti němuž byla podána ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud usnesením z 14. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2470/21). Je-li v dané věci třeba posoudit platnost výpovědi udělené po 1. 1. 2014 z podnájemního vztahu vzniklého podle předchozí právní úpravy, pak z ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. plyne, že na ni dopadá již nová právní úprava [srov. shodně též v literatuře Hulmák, Milan. § 3074 (Nájem a pacht) In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2021–2022, marg. č. 88]. 11. V občanském zákoníku je úprava podnájmu poměrně kusá, žádnou regulaci výpovědních důvodů podnájemní smlouvy neobsahuje. Není tedy pochyb o tom, že neobsahuje-li tuto právní úpravu obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné vycházet ze základní regulace so