26 Cdo 1023/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1023/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 8. 2006 Spisová značka:26 Cdo 1023/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1023.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1023/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně I.B.I–B., spol. s r. o.,  zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. B.,  zastoupenému advokátem, a 2) I. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 124/2001, o dovolání žalobkyně a prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, pokud jím byl výrokem II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, ve vyhovujícím výroku IV. o uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt č. 2, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne          19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, pokud jím byl výrokem I. změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, ve vyhovujících výrocích I., II. a III. týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I, tak, že žaloba byla v tomto ohledu zamítnuta, a v nákladovém výroku III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I“ (dále jen „byt č. 3“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. určil, že nájem bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, výrokem III. žalovaným uložil povinnost byt č. 3 vyklidit a žalobci předat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší, výrokem IV. uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I“ (dále jen ”byt č. 2”), a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že město L. (dřívější vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu č. 3) a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne           28. ledna 1994 smlouvu o nájmu bytu č. 3 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. ledna 1994“) a že nájemkyní bytu č. 2 byla D. M. (na základě přechodu práva nájmu po svém bratru M. K.), která tento byt neužívala a přenechala jej do užívání prvnímu žalovanému. Dále zjistil, že předmětný dům byl podle stavu ke dni                30. listopadu 1903 dvoupodlažním domem se sklepem a půdou, že v prvním a druhém nadzemním podlaží byl vždy jeden byt, že ve druhém nadzemním podlaží šlo tehdy o byt o velikosti tří pokojů a pokoje pro služebnou, že tento byt byl v roce 1965 v důsledku stavebních úprav rozdělen (na základě stavebního povolení ze dne 31. března 1965, č. j.: Výst. 794/65 - Ja, které se však do současné doby nedochovalo) na dva byty, tj. byty č. 2 a č. 3, že v důsledku stavebních úprav provedených v roce 1995 žalovanými došlo ke stavebnímu propojení obou bytů (bytu č. 2 a bytu č. 3) a že v současné době užívají žalovaní tyto byty jako jeden byt. Soud prvního stupně především dovodil, že i když se doklady týkající se rozdělení původního bytu na byty dva do současné doby nedochovaly, nevylučuje to, aby si soud pro potřeby občanského soudního řízení posoudil jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění – dále jen „o.s.ř.“), „zda určitá místnost má povahu obytné místnosti či nikoli“. Na základě zjištěného skutkového stavu pak dovodil, že po rozdělení původního bytu v roce 1965 byly nově vzniklé byty č. 2 a č. 3 součástí bytového fondu, jako se samostatnými bytovými jednotkami bylo s nimi pronajímatelem nakládáno a jednalo se tedy v obou případech o soubory místností, které byly určeny k bydlení (ve smyslu § 63 odst. 1 zák.  41/1964 Sb. o hospodaření s byty, v tehdy platném znění) jako samostatné byty. Následně dospěl k právnímu závěru, že pokud žalovaní provedli stavební úpravy spočívající ve sloučení bytu č. 3 s bytem č. 2 bez souhlasu pronajímatele, došlo z jejich strany k hrubému porušení povinností nájemce, a je tak naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“); proto k výpovědi z nájmu bytu č. 3 přivolil. Poté rovněž dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., postačí, aby vyklizovací povinnost žalovaných z bytu byla podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Vyhověl rovněž žalobě na vyklizení bytu č. 2 (s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaní jsou podle nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994 společnými nájemci bytu č. 3, neprokázali, že by jim svědčil právní důvod k užívání bytu č. 2, a proto tento byt (byt č. 2) užívají bez právní důvodu. K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a III. tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 (výrok I.), potvrdil jej ve výroku IV. o vyklizení bytu č. 2 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud především konstatoval, že i když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze žalovaný, stala se v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu účastnicí odvolacího řízení i žalovaná (tedy jako by podala odvolání také ona), a to proto, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají žalovaní jako společní nájemci bytu postavení nerozlučných společníků. Dále konstatoval, že naproti tomu v řízení o vyklizení bytu č. 2 se žalovaná účastnicí řízení nestala (ohledně ní výrok týkající se vyklizení bytu č. 2 nabyl právní moci), neboť zde mají žalovaní postavení samostatných společníků. Poté se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž výrok týkající se vyklizovací povinnosti z bytu č. 2. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 podána důvodně; proto žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 zamítl. Přihlédl především k tomu, že žaloba nebyla podána „v návazné časové souvislosti“, neboť „stavební úpravy proběhly v roce 1995 a žaloba o přivolení  soudu k výpovědi z nájmu bytu byla podána u soudu až dne 8. 2. 2001, tedy o více jak 5 let později“, navíc „žalobkyně k podání žaloby nebyla motivována faktickým stavem a proto má v daném případě výkon jejího práva povahu šikanózní“. V této souvislosti dodal, že žalobkyně nechala žalované „provádět úpravy v bytě, které se netýkaly pouze sloučení obou bytů, ale také celkové rekonstrukce, a až po uplynutí promlčecí doby pro uplatnění práv z bezdůvodného obohacení podala tuto žalobu“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. Přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a žalovaný ji dovozuje z ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. a/, c/“ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky dovolatelé podřadili dovolacímu důvodu nesprávného právního p