26 Cdo 105/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 105/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2025 Spisová značka:26 Cdo 105/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.105.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Bezdůvodné obohacení Smlouva o koupi závodu (o. z.) [ Obchodní závod (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 555 odst. 1 o. z. § 556 o. z. § 2311 o. z. § 2295 o. z. § 2291 o. z. § 2999 o. z. § 2177 odst. 1 o. z. § 2183 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:28. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 105/2025-168 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. Martina Fořta, se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 653, IČO 62688189, insolvenčního správce dlužnice Farma Žabovřesky s.r.o., se sídlem v Chlístově, Žabovřesky 30, IČO 46357645, proti žalované RANDOM DAY s.r.o., se sídlem v Pňově-Předhradí, Školní 50, IČO 06186262, zastoupené Mgr. Václavem Žaludem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, o 1 139 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 134/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 269/2023-120, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 269/2023-120, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 8. 2023, č. j. 8 C 134/2023-67, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 C 134/2023-87, a ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 C 134/2023-88, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce (insolvenční správce dlužnice Farma Žabovřesky s.r.o., se sídlem v Chlístově, Žabovřesky 30, IČO 46357645 – dále též jen „dlužnice“) se domáhal zaplacení (původně) částky 1 482 250 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení za užívání areálu závodu dlužnice bez právního důvodu v období od 1. 1. 2020 do 31. 11. 2022. Během jednání dne 10. 8. 2023 vzal žalobu zpět co do částky 342 898 Kč s příslušenstvím (s ohledem na změnu vlastníka bioplynové stanice ke dni 28. 3. 2022). Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) proto řízení v tomto rozsahu zastavil. 2. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2023, č. j. 8 C 134/2023-67, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 C 134/2023-87, a ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 C 134/2023-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 139 352 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu (výrok III). 3. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 269/2023-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 9. 7. 2019 účastníci uzavřeli „Smlouvu o pachtu závodu Farma Žabovřesky s.r.o.“ (ve znění dodatku ze dne 31. 7. 2019; dále též jen „předmětná smlouva“) na dobu určitou do 31. 12. 2019. Na jejím základě přenechal žalobce žalované k dočasnému užívání tam specifikované nemovité věci dlužnice za částku 42 350 Kč měsíčně se splatností vždy do konce předchozího měsíce. Ke dni uzavření předmětné smlouvy měla dlužnice ukončený provoz, neměla žádné zaměstnance ani majetkové hodnoty kromě nemovitých a movitých věcí. Movité věci, které byly v předmětné smlouvě rovněž uvedeny jako „předmět pachtu“ (měly být součástí „závodu“), žalovaná nikdy neužívala; v areálu dlužnice užívala pouze část ve smlouvě uvedených pozemků a některé z budov, a to za účelem provozování bioplynové stanice, kterou vlastnila, nacházející se v daném areálu, a sice jako skladovací prostory, přístupové cesty a servisní zázemí. Toto její užívání se nezměnilo ani po 31. 12. 2019. Žalobce vyzval žalovanou k ukončení užívání nemovitostí dopisem ze dne 29. 10. 2021, který jí byl doručen dne 9. 11. 2021. Platby za užívání žalovaná řádně hradila do 31. 12. 2019, po tomto datu žalobci nezaplatila ničeho. Část pozemků a některé z budov však žalovaná užívala nejméně do 28. 3. 2022, kdy bioplynovou stanici prodala třetí osobě. 5. Po právní stránce přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že předmětná smlouva měla ve skutečnosti povahu smlouvy nájemní. Předmětem smluvního vztahu totiž nebyl závod dlužnice jako věc hromadná či jiná poživatelná věc, nýbrž pouze v předmětné smlouvě výslovně uvedené nemovité věci nacházející se v areálu dlužnice, které byla žalovaná oprávněna užívat v souvislosti se svým podnikáním, provozováním bioplynové stanice v jejím vlastnictví. Poté uvedl, že mezi účastníky bylo „nesporné“, že movité věci, v předmětné smlouvě rovněž vymezené jako předmět nájmu, žalovaná fakticky neužívala ani jejich užívání nepožadovala; k pronájmu těchto věcí tak vůle stran nesměřovala. Předmětem nájmu, „přes jeho zdánlivé širší (slovní) vymezení v samotné smlouvě, byly v souladu s vůlí stran jen ve smlouvě uvedené nemovitosti“. K platnému uzavření předmětné smlouvy (vzniku nájemního poměru) ohledně dotčených nemovitostí došlo, a žalovaná tudíž měla právo tam uvedené nemovitosti užívat. Je přitom nerozhodné, že je užívala v různém rozsahu či zčásti, podstatná je pouze skutečnost, že na základě předmětné smlouvy tuto možnost měla. Ve vztahu k úplatě za užívání uvedl, že nájemné (v předmětné smlouvě označené jako „pachtovné“) bylo sjednáno jako souhrnná, měsíčně pravidelně hrazená částka. Nárok žalobce tedy nezávisel na tom, v jakém rozsahu či které z pronajatých nemovitostí žalovaná ten který měsíc skutečně užívala. Právní posouzení soudu prvního stupně ovšem korigoval v tom směru, že podle jeho názoru je namístě právní vztah účastníků hodnotit jako nájem prostoru sloužícího podnikání. Užívání pronajatých nemovitostí totiž jasně souviselo s podnikáním žalované, tj. s provozováním bioplynové stanice, byť strany tento záměr ve smlouvě výslovně nevymezily. Vysvětlil, že s ohledem na skutečnost, že po skončení nájmu žalobce vyzval žalovanou k ukončení užívání pronajatých nemovitostí až dne 9. 11. 2021, došlo podle § 2311 ve spojení s § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), k opakované prolongaci předmětné smlouvy, uzavřené na dobu kratší dvou let, až do 4. 12. 2021. Do tohoto data (od počátku rozhodného období 1. 1. 2020) má proto žalobce nárok na úhradu za užívání předmětných nemovitostí z titulu trvajícího nájemního poměru, a poté se tento nárok opírá o § 2311 ve spojení s § 2295 o. z., podle něhož má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li mu nájemce byt v den skončení nájmu, a to až do dne, kdy tak skutečně učiní. V této souvislosti přičinil, že podle § 2340 o. z. má propachtovatel pro případ, že mu pachtýř při skončení pachtu propachtovanou věc nevrátí, právo na pachtovné, jako by pacht trval, tj. nejen ve výši, ale též při splatnosti podle pachtovní smlouvy. Ve světle tohoto ustanovení vyložil i § 2295 o. z. a uzavřel, že rovněž pronajímatel má za splnění tam uvedených podmínek právo na nájemné ve výši i splatnosti ujednaných v nájemní smlouvě. V obecné rovině lze sice přisvědčit žalované, že nároky z bezdůvodného obohacení se stávají splatnými až na výzvu oprávněné osoby, v daném případě se však nárok žalobce posuzuje podle výše uvedené speciální úpravy, jež má před obecnými ustanoveními o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o. z. přednost. Žalovaná proto i po skončení nájemního vztahu (do konce rozhodného období 28. 3. 2022) byla povinna hradit žalobci, s nímž předmětnou smlouvu uzavřela, „peněžitou náhradu ve výši a se splatností tak, jak bylo nájemné ujednáno“. Pro úplnost pak dodal, že předmětná smlouva splatnost nájemného nevázala na fakturaci ze strany žalobce a žalobci tato povinnost ani z ničeho jiného nevyplývala, což platí též pro jeho nárok na úhradu za užívání pronajatých nemovitostí po skončení nájemního vztahu. Není tudíž pravdou, že žalobce žalované neposkytl potřebnou součinnost tím, že jí plnění nefakturoval. Konečně shledal nepřípadnou námitku žalované, podle níž vymáhaný dluh přešel na třetí osobu v důsledku převodu bioplynové stanice na tuto třetí osobu. Povinnost k úhradě nájemného totiž nezávisela na trvání vlastnictví žalované k dané bioplynové stanici, strany si přechod případného dluhu z nájemného a z úh