26 Cdo 1089/2015 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1089/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2015 Spisová značka:26 Cdo 1089/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1089.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Pravomoc soudu Dotčené předpisy:čl. 5 odst. 3 úmluvy 44/2001 Sb.m.s. § 87 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:10. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1089/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Ing. P. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti povinnému T. B., zastoupenému Prof. Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Havanská 857/20, o návrhu oprávněného na nařízení exekuce, pro 100 000 USD s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 49/2013 -245, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 49/2013-245, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 72 EXE 3449/2012-106, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100 000,- USD s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce a soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Okresní soud předně uzavřel, že povinnému byly v rámci řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 0 Cd 89/2010 doručeny 28. 7. 2010 tyto písemnosti: žaloba o náhradu škody z titulu tvrzeného poškození žalobce webovými stránkami, které žalovaný údajně vytvořil, předvolání k jednání, které se má konat ve lhůtě 30 dnů od doručení, sdělení soudu – Order to continue on inactive calendar a prohlášení advokáta. Dále dospěl k závěru, že rozhodnutí rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona nelze uznat s ohledem na vyjádření Ministerstva spravedlnosti (že existenci materiální vzájemnosti ohledně uznávání soudních rozhodnutí mezi Českou republikou a Arizonou nemá za prokázanou), které je pro soud ve smyslu § 54 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPS“) závazné. Dále podle názoru soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka uvedená v § 64 písm. a) ZMPS, neboť podle ustálené soudní praxe se ve sporech o ochranu osobnosti neřídí místní příslušnost soudu podle místa vzniku škody, ale výhradně podle obecného soudu účastníka, proti němuž návrh směřuje, tedy žalovaného. V daném případě se žaloba týkala náhrady nemajetkové újmy, proto podle procesních předpisů České republiky nemohla být pravomoc Nejvyššího soudu státu Arizona pro okres Maricopa dána. Městský soud rozhodnutím 18 Co 49/2013-170 ze 17. června 2013 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pravomoc amerického soudu lze dovodit podle čl. 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I„), že toto nařízení se vztahuje i na preventivní žaloby, jejichž cílem je zabránit škůdci, aby k deliktnímu jednání došlo v budoucnu. Aplikace tohoto článku plně odpovídá právní charakteristice věcí, které v angloamerickém právním systému spadají pod deliktní odpovědnost, jež je obecně nazývána pojmem „tort“. Poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, dále též jen „SDEU“) k tomuto článku, která považuje ve věcech osobnostních za příslušný ten soud státu, ve kterém byly difamující zprávy distribuovány, a ve kterém proto mělo dojít k poškození dobré pověsti poškozeného. Podle obsahu arizonského rozhodnutí povinný způsobil, že události, které byly důvodem žaloby, nastaly v okrese M., a to tím, že povinný vytvořil webovou stránku www.apolloholding.info prostřednictvím kontaktu s firmou Domains by Proxy, arizonskou korporací, vykonávající podnikatelskou činnost v okrese M., webové stránky obsahovaly urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie zobrazující žalobce. Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že se jedná o obdobnou situaci, která byla předmětem sporu SDEU ve věci zn. C-68/93 nebo zn. C 509/09, která se výslovně týká poškození osobnostních práv zprávami na internetu. Dále uzavřel, že návrh a předvolání k arizonskému soudu byly povinnému doručeny způsobem podle § 46b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a to prostřednictvím soudního doručovatele. Tvrzení povinného, že ve schránce zásilku nenalezl, není způsobilé přivodit závěr, že zásilka doručena nebyla. K výhradě veřejného pořádku odvolací soud dále uvedl, že byť se jedná o řízení sporné, mohl tuto výhradu povinný uplatnit až v odvolacím řízení. Odvolací soud souhlasil s námitkou povinného, že v angloamerickém právním systému má přiznaná částka nejen funkci odškodňující, ale i funkci represivní, odrazující pachatele od dalšího obdobného jednání, tento způsob odškodňování však nepovažuje za neslučitelný se zásadními principy našeho právního řádu, aby soud mohl výhradu veřejného pořádku aplikovat. Odvolací soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010. Odepřením pro uznání pro porušení veřejného pořádku by mohla být jen mimořádná výše takového odškodnění v milionech dolarů a více z titulu právního institutu „punitive damages“ či „exemplary damages“. Institut zvýšené náhrady újmy (aggravated damages), aplikovaný americkými soudy při zvážení konkrétních (přitěžujících) okolností, je však obecně pro český právní řád přijatelný (viz bod 38 nálezu). Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně rozhodnutím arizonského soudu nezabýval, „řízení tak zůstalo neúplné“. Za důvodnou nepovažoval námitku povinného, že arizonský soud není soudem místně příslušným, neboť v českém právním řádu zásadně platí, že tuto námitku lze s úspěchem uplatnit jen při prvním úkonu, který žalovanému přísluší. Z uznávaného rozhodnutí vyplývá, že povinný na předvolání k arizonskému soudu vůbec nereagoval a řízení se neúčastnil. K otázce, zda je dána materiální vzájemnost ve vztahu ke státu Arizona, USA, uvedl, že pouhá skutečnost, že dosud nebylo zaznamenáno žádné rozhodnutí, vydané českým soudem v obdobné věci, které by bylo americkým soudem uznáno, nemůže být sama o sobě důvodem pro odepření vzájemnosti. Takový postoj k cizímu rozhodnutí by totiž vedl jen „k začarovanému kruhu“, který by neměl východisko, neboť negativní rozhodnutí týkající se uznání by bylo důvodem pro odepření uznání v druhém státě a naopak. V průběhu odvolacího řízení oprávněný předložil na podporu svých tvrzení o vzájemnosti uznávání rozhodnutí právní rozbor s pasážemi cizozemských právních předpisů a odborný článek na dané téma, z nichž má dle odvolatele vyplývat, že vzájemnost při uznávání a výkonu českých rozhodnutí je ve státě Arizona zajištěna. Tyto důkazy mají vyvrátit závěr soudu prvního stupně, který vychází ze zprávy ministerstva spravedlnosti. Protože soud prvního stupně v tomto směru (tedy při zjišťování vzájemnosti a posuzování veřejného /hmotněprávního/ pořádku) neučinil dostatečná či žádná zjištění, stejně jako nezjišťoval k námitce povinného, že mu nebyl exekuční titul doručen, odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. srpna 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Mimo jiné uzavřel, že pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I. Odvolací soud však dle názoru dovolacího soudu přehlédl, že součástí hypotézy čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Arizonský soud by byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm na území Arizony, resp. s bydlištěm na území Spojených států amerických.&nb