26 Cdo 1089/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1089/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2016 Spisová značka:26 Cdo 1089/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1089.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Nájem nebytových prostor Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 12. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1089/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PALABA a.s., se sídlem ve Slaném, Netovická 875, IČO: 45147515, zastoupené JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem v Praze 4 – Chodově, Mikulova 1571/15, proti žalované UNiBON spol. s r.o., se sídlem ve Slaném, Pražská 1957, IČO: 25055381, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, o zaplacení částky 388.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 C 101/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 29 Co 313/2015-186, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 29 Co 313/2015-186, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. dubna 2015, č. j. 110 C 101/2013-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 388.141,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení) z titulu dlužného nájemného za měsíce květen, červen a červenec 2013 (dále jen „žalované období“) z předmětu nájmu, který si od ní pronajala na dobu od 1. června 2001 do 31. května 2016 nájemní smlouvou ze dne 31. května 2001, ve znění pozdějších dodatků. Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2015, č. j. 110 C 101/2013-156, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 388.141,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 29 Co 313/2015-186, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně rovněž následující skutková zjištění. Dne 31. května 2001 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně na dobu určitou od 1. června 2001 do 31. května 2016 smlouvu o nájmu, jejíž předmět vymezily jako „prostory umístěné v objektu S. v západní části komerční zóny, a to tyto prostory: a/ objekt haly M4 – přízemí a sociální zařízení v prvním patře o výměře 1054 m2 vč. parkoviště pro 3 vozidla managementu nájemce u budovy M4…, b/ objekt M5 – prostory v přízemí o výměře 196 m2, c/ objekt administrativní budovy – přízemí a první patro o výměře 694 m2, d/ dřevěný přístavek u objektu M5 o velikosti 112 m2, e/ parkoviště pro šest osobních vozů před objektem M7 o výměře 60 m2, f/ parkoviště pro šest osobních vozů u objektu M5 o výměře 60 m2“ (dále jen „Nájemní smlouva“, resp. „předmětná smlouva“ a „předmět nájmu“). Takto vymezený předmět nájmu byl přenechán do užívání žalované k provozování její podnikatelské činnosti. Nájemní smlouva obsahovala způsob výpočtu nájemného z každé jednotlivé položky tvořící předmět nájmu a současně v ní byla vyčíslena i celková cena nájemného. Cena služeb pak byla uvedena zvlášť v příloze č. 1 předmětné smlouvy. Dne 29. května 2009 uzavřely účastnice Dodatek č. 24 k Nájemní smlouvě (dále jen „Dodatek“), jímž omezily předmět nájmu a snížily výši nájemného. Žalovaná užívala předmět nájmu (v rozsahu omezeném Dodatkem) do 29. dubna 2013, kdy ho vyklizený odevzdala žalobkyni. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že Nájemní smlouva byla z hlediska vymezení předmětu nájmu platným právním úkonem, neboť „pozemky a nemovitosti, jež byly předmětem Nájemní smlouvy, jsou ve smlouvě vymezeny dostatečně určitým způsobem… není nutné, aby byly označeny tak, jak je vyžadováno ust. § 5 zákona č. 334/1992 Sb. (správně č. 344/1992 Sb.) o katastru nemovitostí (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006) … žalovaná v průběhu řízení ani před tím za dobu trvání smlouvy nikterak nezpochybnila rozsah užívaných nemovitostí“. V návaznosti na to pokládal za správný právní názor, že předmětnou smlouvou byl mezi účastnicemi založen nájemnípoměr v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Zdůraznil, že za tohoto stavu byla žalovaná povinna po dobu trvání nájmu hradit žalobkyni dohodnuté nájemné. Protože za žalované období žalobkyni nic nezaplatila, dluží jí na nájemném z předmětu nájmu (omezeného Dodatkem) celkově částku 388.141,- Kč; nerozhodná je okolnost, že ho v daném období již neužívala. Vzhledem k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně nesouhlasila s názorem, že Nájemní smlouva byla z hlediska vymezení předmětu nájmu platným právním úkonem. V této souvislosti předeslala, že jde-li – jako v tomto případě – o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán. Nestačí tedy, je-li účastníkům právního vztahu jasné, co je obsahem vůle, není-li to objektivně seznatelné osobám, které účastníky daného vztahu nejsou (zde odkázala mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3955/2008). Měla za to, že nebyla-li žádná z budov, v nichž se nacházely pronajaté nebytové prostory, v Nájemní smlouvě identifikována údaji, byť jen některými, evidovanými v katastru nemovitostí podle katastrálních předpisů, nešlo – vzhledem k charakteru těchto údajů – už proto objektivně určit, co má být předmětem nájmu; poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, byl v souzené věci nepřípadný. Vyjádřila přesvědčení, že uvedený nedostatek vymezení předmětu nájmu přitom nebylo možné překlenout ani „pomocným“ označením dotčených budov jako objektů M4, M5 a M7, či jako administrativní budovy. Navíc v případě nebytových prostor nacházejících se v přízemí „objektu M4“ nebylo jasné, co je předmětem nájmu, i s ohledem na to, že tam situované nebytové prostory vedle ní užívala ještě další (třetí) osoba, aniž bylo možno rozlišit, jakou část těchto prostor má která z nich v nájmu. Podotkla, že shledal-li pak odvolací soud Nájemní smlouvu platným právním úkonem rovněž proto, že dříve „…nikterak nezpochybnila rozsah užívaných nemovitostí“, je jeho úvaha o určitosti předmětu nájmu v tomto směru ve zjevném rozporu se shora citovanou judikaturou. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky určitosti vymezení předmětu nájmu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Exi