26 Cdo 1105/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1105/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2008 Spisová značka:26 Cdo 1105/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1105.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1105/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 18/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 18 Co 177/2006-75, takto: Dovolání se zamítá. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č.j. 17 C 18/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila byt č. 9, o velikosti 1+1, ve II. podlaží domu č.p. 244 v ulici Pelléova 9 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený byt odevzdala žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok II.). Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně má ve správě dům, v němž se nachází předmětný byt, že rozhodnutím bytového odboru Rady obvodního národního výboru v P. ze dne 31. 10. 1958, sp. zn. Zel.hl.177/58, byt 43-244, byl předmětný byt přidělen (§ 18 odst. 1 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty platného do 31. 3. 1964) J. M., že dne 20. 10. 1964 byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a mezi J. M., že J. M. a J. M. byli manželé, že žalovaná byla jejich dcera a žila s nimi ve společné domácnosti, že v roce 1969 emigrovala do A., že se tam provdala a má čtyři děti, že její manžel S. K. je vlastníkem venkovského domku, že její manželství se S. K. dosud trvá, ale že spolu nežijí, že po roce 1989 začala rodiče navštěvovat, že se v roce 1999 přihlásila k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že tam byla evidována i pro účely výpočtu nájemného a služeb, že v České republice žila z úspor a nyní si obstarala živnostenské oprávnění, že rodičům zajišťovala pomoc v nemoci a ve stáří a do A. se vracela jen na návštěvy dětí, že dne 6. 5. 2003 J. M. zemřela a dne 25. 8. 2003 zemřel J. M., že žalovaná v době jeho úmrtí pobývala v A., že žalovaná nemá v České republice ani v A. možnost jiného bydlení. Soud prvního stupně na základě výpovědi svědkyň E. B., H. K., E. P., M. H. a Mgr. B. P., s nimiž byla žalovaná v kontaktu a vyjadřovala se před nimi o rodinných poměrech, po skutkové stránce uzavřel, že žalovaná se vrátila k rodičům s úmyslem zůstat v České republice a žít trvale s rodiči a vracet se do A. jen na návštěvy za dětmi. Soud prvního stupně nepřikládal rozhodující význam údaji, který žalovaná poskytla dne 16. 10. 2003 při sepisování protokolu o předběžném šetření v souvislosti s projednáváním dědictví po jejím otci, které proběhlo pod sp. zn. 26 D 76/2004, a to – že její otec žil po úmrtí své manželky sám – a uvěřil žalované, že pod pojmem „žil sám“ měla na mysli, že její otec byl vdovcem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou přešlo nájemní právo k předmětnému bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť vedla se svým otcem společnou domácnost a v den jeho úmrtí nebyla nájemcem ani vlastníkem jiného bytu nebo nemovitosti. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č.j. 18 Co 177/2006-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit a odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zopakoval dokazování tím, že vyslechl žalovanou a svědkyně E. B., H. K., E. P., M. H., Mgr. B. P., dále přečetl protokoly sepsané úřadem městské části P. za účelem vlastního šetření pro závěr o přechodu nájmu k předmětnému bytu na žalovanou a přečetl dále protokol o předběžném šetření ze dne 16. 10. 2003, pořízený pro účely dědického řízení pod sp. zn. 26 D 76/2004. Zjistil, že v časových údajích, které svědkyně poskytly pro potřeby vlastního šetření žalobkyně a které poskytly ve svědeckých výpovědích před soudem, jsou závažné rozpory. Zatímco svědkyně P. ve svědecké výpovědi tvrdila, že žalovaná s rodiči žila po dobu tři čtvrtě roku, a to od podzimu 2002 do léta 2003, v protokolu ze dne 10. 11. 2003 uvedla, že v březnu 2003 telefonovala žalované do A. a ona přijela a byla v P. do července 2003. Svědkyně P. ve výpovědi tvrdila, že jí matka žalované sdělila, že se žalovaná v roce 2000 vrací, zatímco v protokolu ze dne 23. 10. 2003 uvedla, že žalovaná žila s rodiči rok. Svědkyně B. ve výpovědi před soudem uvedla, že žalovaná žila v České republice od roku 1989, ale v protokolu ze dne 19. 11. 2003 uvedla, že žalovaná byla v březnu 2003 v P., že přijela z důvodů nemoci rodičů, že chtěla, aby otec s ní odjel do A. a nakonec se dohodla se sestrou pana M., že o něj bude pečovat ještě za pomoci bývalé spolužačky žalované. Svědkyně K. navštěvovala matku žalované asi 8x do roka a žalovanou v bytě nikdy nezastihla, protože byla v A., v protokolu ze dne 19. 11. 2003 uvedla, že žalovaná byla v P. od března 2003 do července 2003 a chtěla vzít svého otce do A. a pak se vrátit a bydlet v P. Tvrzení samotné žalované o trvalém žití s rodiči v předmětném bytu pak shledal v rozporu s jejími údaji v protokolu ze dne 26. 11. 2003, kde uvedla, že za rodiči dojížděla, pomáhala jim a po smrti otce v bytě bydlí, byt opravuje a má zájem jej koupit, a v rozporu s jejími údaji, které uvedla do protokolu o předběžném šetření ze dne 16. 10. 2003, kdy sdělila notářce JUDr. I. K., že její otec žil po úmrtí manželky sám, že ona má sice trvalé bydliště jako zůstavitel, ale že fakticky žije v A. Na základě takto zjištěného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná své rodiče v P. pouze navštěvovala a poskytovala jim pomoc, že však fakticky nezaložila s rodiči společnou domácnosti s úmyslem vést ji v předmětném bytě trvale. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že pojem osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. rozhodovací praxe vykládá volněji, než při výkladu tohoto pojmu podle § 115 obč. zák., neboť se nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce, nestačí proto, aby tyto osoby nájemce občas navštěvovaly, poskytovaly mu na přechodnou dobu nebo příležitostně výpomoc v domácnosti nebo, aby byly v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému pobytu. S ohledem na prokázaný skutkový stav proto nemohl mít za to, že byly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu na žalovanou podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu vytýkala, že se soustředil toliko na otázku vytvoření a vedení společné domácnosti mezi ní a jejím otcem, ale vůbec se nezabýval otázkou, zda má či nemá vlastní byt. Žalovaná má za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že svědecké výpovědi v řízení před soudem jsou v otázce vedení společné domácnosti v rozporu s výpověďmi, které uvedly svědkyně do protokolů sepsaných v průběhu listopadu roku 2003 před úřadem městské části P., je to jednak tím, že odvolací soud nezhodnotil jednotlivé svědecké výpovědi v jejich celku, ale jednotlivé věty byly odvolacím soudem vytrženy z kontextu, dále tím, že svědecké výpovědi u soudu byly poskytovány s několikaletým odstupem a konečně i tím, že svědci neměli a ani nemohli mít o společném životě žalované a jejího otce detailní přehled. Dále ve svém dovolání obšírně uváděla, co z důkazů provedených před soudy obou stupňů bylo prokázáno, a dospěla k závěru, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, je správný. Žalovaná dále namítala, že podle odborné literatury, judikátů a řady komentářů k občanském