26 Cdo 1126/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1126/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2024 Spisová značka:26 Cdo 1126/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1126.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.09.2024III.ÚS 2645/24 Daniela Zemanová vyhověno<br/>odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1126/2024-884 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti žalovanému RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U Mlýna 1755/5, IČO 00664073, zastoupenému Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, o zaplacení částky 550.829 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, a Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.840 Kč k rukám Mgr. Matyáše Semráda, advokáta se sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 550.829 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného. Uvedl, že zápočtem ze dne 12. 2. 2001 žalovaný uznal svůj dluh ve výši 22.050 Kč a poté, v období od 12. 2. 2001 do 30. 6. 2002 (ukončení nájemního vztahu), neplatil řádně nájemné vyplývající z Nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 1998, změněné Nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1998 a Dodatkem ze dne 29. 4. 2002, týkající se tam specifikovaných nemovitostí. 2. Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II a III). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že na základě Dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 (dále jen „Dohoda“) uzavřené mezi žalobcem a J. W. jako oprávněnými a žalovaným jako vydávajícím se žalobce stal podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti ½) tam uvedených pozemků (vzniklých z původního pozemku parc. č. XY) a staveb (dále jen „nemovitosti“). V období jejího sepisu byl pozemek původní parc. č. XY (PK) v k. ú. XY zastavěn stavbou ve vlastnictví 3. osoby. Dne 15. 4. 1998 uzavřel žalobce (jednající současně za J. W.) jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem ohledně vydaných nemovitostí Nájemní smlouvu, posléze změněnou Nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1998 a Dodatkem ze dne 29. 4. 2002 (dále jen „Nájemní smlouva“). Nájemné činilo 38.000 Kč, resp. od 29. 4. 2002 10.000 Kč měsíčně. Fakturu vystavenou žalobcem na částku 540.829 Kč žalovaný převzal, avšak ničeho na ni nezaplatil. Po právní stránce odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21, dovodil, že Dohoda byla uzavřena v rozporu s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném ke dni 15. 4. 1998 (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), neboť se ke dni jejího uzavření na vydávaných pozemcích nacházely stavby ve vlastnictví 3. osoby; žalobce proto nemovitosti platně nenabyl. Dohoda i následně uzavřená Nájemní smlouva jsou tudíž neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a žalobci žádný nárok vůči žalovanému nevznikl. 5. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť otázku (ne)platnosti Dohody vyřešil odvolací soud souladně s ustálenou judikaturou. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21, vysvětlil, že „…ve vztazích regulovaných zákonem č. 403/1990 Sb. jsou meze autonomie vůle poměrně jednoznačně regulovány, povinnou osobu ‚stíhá‘ tzv. smluvní přímus, stranami smlouvy jsou určené povinné osoby a oprávněné osoby, o vydání věci a o vzájemném uspořádání vztahů se sepisuje dohoda. Zůstává tak k posouzení, zda strany mohou zvolit obsah právního jednání, a to odchylně od jednotlivých ustanovení zákona, včetně § 10 odst. 4. Přitom je třeba vzít v úvahu, že jde o restituční předpis, jehož účelem je zmírnění některých majetkových křivd, nicméně jde o předpis, který nevytváří speciální restituční právo, je součástí právního řádu České republiky. Předpisem této povahy jsou chráněny určité zájmy, jejichž integraci stát reguluje s adekvátní mírou intenzity společenského zájmu. Lze připustit, že společenský zájem umožňuje, aby povinná osoba uspokojila požadavek oprávněné osoby v širším než zákonném, rozsahu, avšak tento postup nemůže vést k zásahům do subjektivních práv a oprávněných zájmů třetích osob. Stanoví-li § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, se nevydává, lze dovodit, že povinná osoba může takový pozemek oprávněné osobě vydat, neboť tak vykonává svoje vlastnické právo. Nesmí však výkonem svého vlastnického práva zasáhnout bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a výkon nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. § 3 odst. 1 obč. zák.), v podobném smyslu působí i povinnosti plynoucí z tzv. generální prevence (srov. § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).“ 9. V nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že „…dohody o vydání věci byly v rozporu s § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává, a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Důvodem této překážky je zamezení kolize s veřejným zájmem nebo právy třetích osob vztahujícími se k předmětné stavbě. Brání se tím tomu, aby docházelo k vydávání pozemků zatížených existencí stavby, u nichž by bylo vyloučeno či omezeno jejich využití ze strany restituentů za původním účelem.“ Na tomto základě Ústavní soud formuloval tuto část právní věty: „Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stan