26 Cdo 1138/2024 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1138/2024-198 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ASPELL a.s., se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, IČO 28381955, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, proti žalované I. M., zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 56/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, č. j. 69 Co 97/2023-156, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, č. j. 69 Co 97/2023-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím za to, že v roce 2021 užívala její nemovitost bez právního důvodu. Za každý měsíc proto požaduje částku 7 000 Kč odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase, tj. 84 000 Kč, po odečtení částky 24 000 Kč, kterou žalovaná již uhradila. 2. Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 9 C 56/2022-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 15. 1. 2022 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 28 957,63 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit státu 20 % náhrady nákladů řízení, která bude vyčíslena samostatným usnesením (výrok III). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 69 Co 97/2023-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III). 4. Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že dne 1. 5. 1994 žalovaná jako nájemce a „Stolárna Los Rostislav, IČO 10628550“, jako pronajímatel podepsali nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem blíže neoznačeného bytu v domě č. p. XY v XY za nájemné ve výši 180 Kč měsíčně. Dne 14. 8. 2001 bývalý vlastník nemovitosti č. p. XY v XY, společnost PAYWOOD a.s., vydal žalované písemné potvrzení, že nemovitost užívá po právu, a protože byla značně poškozena povodněmi, bylo dohodnuto, že žalovaná v ní bude bydlet bez úhrady nájemného a bude ji na své náklady postupně opravovat. V dubnu 2020 informovala insolvenční správkyně Mgr. Irena Jonáková žalovanou, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2019, č.j. KSBR 29 INS 7475/2019-A-16, byl zjištěn úpadek tehdejšího vlastníka nemovitosti, společnosti MELADRU s. r. o., IČO 14617617, a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Současně jí zaslala návrh „Smlouvy nájmu bytu na období od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020 s tím, že cena za užívání bytu se zvyšuje na částku 8 000 Kč. Žalovaná návrh smlouvy nepodepsala, ale na účet insolvenční správkyně uvedený v návrhu smlouvy začala platit nájemné. Dne 4. 1. 2021 byla mezi insolvenční správkyní jako prodávající a žalobkyní jako kupující podepsána kupní smlouva, jejímž předmětem byl mimo jiné i převod vlastnictví ke stavebnímu pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY. V kupní smlouvě insolvenční správkyně prohlásila, že na předmětu převodu neváznou žádné závady, dluhy, věcná břemena, zástavní práva, právo nájmu či jiná práva či povinnosti, která by straně kupující jakkoli ztěžovala nebo znemožňovala výkon jejího vlastnického práva. Poté, co žalobkyně zjistila, že nemovitost užívá žalovaná, vyzvala ji k jejímu vyklizení a k zaplacení bezdůvodného obohacení. 5. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze dne 1. 5. 1994 je neplatná pro neurčitost. Poukázal na to, že před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 9 C 211/2013 probíhalo řízení, v němž se společnost MELADRU s. r. o. domáhala proti žalované vyklizení sporného bytu, její žaloba ale byla dne 26. 11. 2015 zamítnuta s odůvodněním, že nájemní smlouva ze dne 1. 5. 1994 je platná. S odkazem na § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) měl za to, že tímto rozhodnutím je vázán a platnost nájemní smlouvy nemůže vyhodnotit jinak. Nadto za situace, kdy se v nemovitosti nacházel pouze jeden byt, nelze mít pochybnosti, k jakému bytu se uvedená nájemní smlouva vztahovala. Dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. 5. 1994 stále trvá, neboť nebyla žádným způsobem ukončena. Jelikož žalovaná nepodepsala návrh insolvenční správkyně na uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou, ke změně nájemní smlouvy nedošlo. Zdůraznil, že změnou vlastnictví pronajímané věci nájem nezaniká, a s odkazem na komentářovou literaturu nepovažoval za správný ani závěr soudu prvního stupně, že k zániku nájmu došlo zpeněžením majetkové podstaty podle § 283 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), neboť insolvenční správce má možnost nájemní smlouvy, které by považoval za nevýhodné, ukončit podle § 256 insolvenčního zákona. Ani případné zamlčení existence nájemní smlouvy žalovanou nemůže mít vliv na trvání nájemního vztahu. Uzavřel, že podle nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1994 byla žalovaná povinna platit nájemné ve výši 180 Kč měsíčně a jelikož nebylo prokázáno, že by došlo k jeho zvýšení, za období roku 2021 měla uhradit celkem 2 160 Kč. Protože zaplatila částku vyšší, nemá povinnost žalobkyni cokoli doplácet. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Měla za to, že mezi insolvenční správkyní a žalovanou byla platně uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, na niž je nutno nahlížet minimálně jako na změnu nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1994. I když žalovaná návrh smlouvy zaslaný insolvenční správkyní nepodepsala, poté, co jej obdržela, začala platit nájemné, což je nepochybně projevem její vůle návrh akceptovat, a k uzavření smlouvy tak došlo konkludentně. Odvolací soud však projev vůle žalované z tohoto pohledu vůbec neposuzoval, a odchýlil se tak od judikatury, podle níž je konkludentní uzavření smlouvy možné, i od judikatury týkající se výkladu právních jednání, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 120/96, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 259/2000, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 936/2017. Zdůraznila, že nedodržení písemné formy smlouvy by vedlo pouze k relativní neplatnosti, kterou by však již žalovaná nemohla namítat, plnila-li podle smlouvy. Dále namítala, že i kdyby ke změně nájemní smlouvy konkludentním způsobem nedošlo, nájem zanikl nejpozději zpeněžením majetkové podstaty podle § 283 odst. 5 a § 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. I když insolvenční správce může nájem vypovědět podle § 256 insolvenčního zákona, předpokladem postupu podle citovaného ustanovení je vědomost insolvenčního správce o existenci nájmu. Otázka, zda v případě zpeněžení nemovitosti, na níž vázne nájemní právo třetí osoby, přechází toto právo na nového vlastníka, nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 8. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda v případě zpeněžení majetkové podstaty (§ 283 insolvenčního zákona) přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti z nájmu bytu váznoucího na zpeněžené nemovitosti, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a při řešení otázky výkladu právního jednání a uzavření smlouvy tzv. faktickou akceptací ve smyslu § 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Dovoláním nebyl účinně zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaná se stala nájemkyní bytu na základě platné nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1994. Jelikož předmětem řízení je náhrada za užívání bytu za období roku 2021, napadené rozhodnutí závisí na otázce, zda nájemní poměr založený uvedenou nájemní smlouvou v žalovaném období trval či zda zanikl ať už zpeněžením majetkové podstaty či (v případě změny smlouvy) uplynutím sjednané doby. 10. Podle § 256 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě,