26 Cdo 1197/2020 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1197/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 4. 2021 Spisová značka:26 Cdo 1197/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1197.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výhrada vlastnického práva Dotčené předpisy:§ 445 obch. zák. § 443 obch. zák. § 266 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1197/2020-1321 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, proti žalovanému D. B., narozenému XY, podnikajícímu se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, o zaplacení 1.519.760,29 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 229/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2019, č. j. 4 Cmo 99/2019-1242, ve znění usnesení ze dne 6. prosince 2019, č. j. 4 Cmo 99/2019-1266, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 43 Cm 229/2010-1094, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.519.760,29 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 560.131,65 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, dále mu uložil zaplatit soudní poplatek a rozhodl o vrácení záloh složených na náklady dokazování. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 99/2019-1242, ve znění usnesení ze dne 6. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 99/2019-1266, potvrdil rozsudek soudu první soudu v části, v níž uložil žalovanému zaplatit 931.846,80 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (dále též jen „potvrzující výrok“), změnil ho v části týkající se zaplacení částky 587.913,49 Kč s úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Dovolání žalovaného, kterým napadl potvrzující výrok odvolacího soudu, není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak. Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy byly uzavřeny smlouvy, jež jsou předmětem plnění – podle předcházející právní úpravy (§ 3028 odst. 1, 3, § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem (zejména ohledně obsahu smluv a vůle účastníků při jejich uzavření) také prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou dne 20. 1. 2003 uzavřel žalovaný a právní předchůdce žalobce (František Škůrek, správce konkurzní podstaty úpadce F. Č., dále též jen „SKP“) o prodeji majetku z konkurzní podstaty (dále též jen „Kupní smlouva“) byla sjednána s výhradou vlastnictví (a zřejmě tak zpochybňoval rovněž závěr soudů, že i po uzavření Kupní smlouvy měl platit dohodnutou úplatu za užívání věcí, které byly jejím předmětem). Odvolací soud zjistil, že předmětem Kupní smlouvy byl prodej tam specifikovaných movitých věcí (které do té doby žalovaný užíval na základě „Smlouvy o zajišťování provozování části podniku“ ze dne 1. 8. 2002 za sjednanou úplatu 1.000 Kč měsíčně - dále též jen „Smlouva ze dne 1. 8. 2002“) a živých zvířat za kupní cenu 700.000 Kč + daň z přidané hodnoty, která měla být uhrazena v tam stanovených splátkách, a smlouva obsahovala i konstatování, že souhlas s přímým prodejem majetku z konkurzní podstaty byl udělen usnesením Krajského soudu v Plzni při jednání věřitelského orgánu v konkurzní věci sp. zn. 27 K 26/2002 dne 5. 12. 2002. Výhrada vlastnického práva, které mělo přejít až po úplném zaplacení sjednané kupní ceny, pak byla výslovně sjednána v Dodatku č. 1 ze dne 23. 1. 2003. Žalovaný celou sjednanou kupní cenu nezaplatil, a proto SKP dopisem ze dne 12. 4. 2010 od Kupní smlouvy odstoupil. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3863/2009) musí být výhrada vlastnického práva (§ 445 obch. zák.) sjednána ještě před převodem vlastnického práva (jde-li o movité věci tedy ještě před jejich předáním - § 443 obch. zák.), nemusí být sjednána pouze v kupní smlouvě, lze ji sjednat např. v dodatku ke kupní smlouvě, v inominátní smlouvě apod., je-li dostatečně konkrétně vymezen předmět, jehož se daná výhrada vlastnického práva týká a bude-li sjednána (kdykoliv) předtím, než k převodu vlastnického práva ke zboží z prodávajícího na kupujícího dojde. Současně v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) také zdůraznil, že rozhodnutím, jímž konkursní soud udělí souhlas (podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 3. 2003, dále též jen „ZKV“), aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do soupisu konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty omezen (v návaznosti na obsah rozhodnutí) v rozhodování, zda a za jakých podmínek může prodej mimo dražbu realizovat. Sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. je postiženo zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního soudu udělen vůbec, nýbrž i tehdy, nerespektuje-li správce konkursní podstaty podmínky pro prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas udělil. S ohledem na tyto závěry ustálené judikatury nemůže obstát mínění dovolatele, že na něj přešlo vlastnické právo k movitým věcem, jenž byly předmětem Kupní smlouvy a které v době jejího uzavření užíval na základě Smlouvy ze dne 1. 8. 2002, již okamžikem uzavření Kupní smlouvy, neboť bez sjednání výhrady vlastnického práva by Kupní smlouva byla absolutně neplatná. Dospěl-li odvolací soud výkladem obsahu Kupní smlouvy a Dodatku č. 1 k závěru, že Kupní smlouva byla uzavřena platně a byla v ní sjednána výhrada vlastnictví (tedy, že splňovala podmínky, za nichž konkurzní soud udělil souhlas k prodeji), postupoval v souladu s ustálenou právní teorií a soudní praxí ohledně výkladu smluv podle § 266 obch. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3437/2018 a rozhodnutí v něm uvedená). Rovněž při tomto výkladu respektoval, že je třeba preferovat výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Směřují-li snad námitky dovolatele proti platnosti ujednání o výhradě vlastnictví také proti závěru odvolacího soudu, že byl po dobu trvání této výhrady povinen platit úhradu za užívání věcí sjednanou ve Smlouvě ze dne 1. 8. 2002, pak nelze přehlédnout, že SKP pro prodlení žalovaného se zaplacením kupní ceny od Kupní smlouvy posléze odstoupil s účinky ex tunc, a že žalovaný si byl vědom své povinnosti platit sjednanou úhradu, neboť i po uzavření Kupní smlouvy za některé měsíce nájemné za užívání movitých věcí zaplatil a za některé měsí