26 Cdo 1302/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1302/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2024 Spisová značka:26 Cdo 1302/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1302.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyklizení bytu Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1040 o. z. § 582 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1302/2023-159 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce města Ostrov, se sídlem v Ostrově, Jáchymovská 1, IČO 00254843, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované Z. G., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 20 C 95/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2022, č. j. 64 Co 157/2022-119, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2022, č. j. 64 Co 157/2022-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 20 C 95/2021-44, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 2., I. kategorie, o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, v 1. podlaží, na adrese XY (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 64 Co 157/2022-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). 3. Odvolací soud po zopakování části dokazování vyšel z toho, že účastníci spolu dne 1. 10. 2001 uzavřeli nájemní smlouvu na dobu 18 měsíců, jejímž předmětem byl shora označený byt a v níž se dohodli, že smlouva se automaticky obnovuje za sjednaných podmínek, neoznámí-li nejméně 2 měsíce před uplynutím sjednané doby nájmu pronajímatel nájemkyni písemně, že trvá na tom, aby nájem k uvedenému dni skončil. 4. Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že vzhledem k datu uzavření nájemní smlouvy docházelo k obnově nájemní smlouvy nikoli na základě § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ale na základě smluvního ujednání účastníků. S ohledem na ujednání o obnově nájmu zdůraznil, že nájemní smlouva mohla zaniknout uplynutím doby pouze za předpokladu, že žalobce písemně oznámil žalované nejméně 2 měsíce před jejím uplynutím (tedy nejpozději do 31. 1. 2021) svou vůli v nájmu nepokračovat. Podle jeho názoru přitom nelze takový závěr dovodit ze žádného z žalobcem předložených důkazů. Pro nedodržení sjednané dvouměsíční sjednané lhůty za něj nepovažoval dopis žalobce z 9. 3. 2021, v němž žalovanou upozornil, že jejich nájemní poměr skončí k 1. 4. 2021, neboť nemá zájem na jeho dalším trvání kvůli dlouhodobému neplnění povinností (nehrazení nájemného a jeho dlužných splátek). Stejně tak za takový důkaz nepovažoval dopis DOSPRA spol. s r. o. ze dne 1. 12. 2020, ve kterém jako správkyně majetku města Ostrov a jeho zástupkyně žalovanou pouze upozornila na následky neplnění povinnosti nájemce hradit nájemné a dlužné splátky (jejich vymáháním), není v něm však obsažena vůle žalobce ukončit automatickou prolongaci nájemní smlouvy. Konečně vzhledem k nedodržení písemné formy za (platný) projev vůle k ukončení nájemního vztahu nepovažoval ani jednání zaměstnankyně DOSPRA spol. s r.o. paní Š., která měla žalovanou na ukončení nájemní smlouvy z důvodů nedodržení splátkového kalendáře dlužného nájemného ústně upozornit dne 18. 1. 2021. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K dovolacímu přezkumu předkládá otázku, zda nedodržení formy právního jednání, která je stanovená smluvně mezi smluvními stranami, způsobuje absolutní neplatnost právního jednání, k níž přihlíží soud, aniž by byla vznesena námitka neplatnosti jedné ze smluvních stran. Dovolatel nezpochybňuje ujednání o písemném oznámení pronajímatele o neprodloužení nájmu 2 měsíce před uplynutím nájemní doby, má však za to, že k oznámení záměru žalobce o neprodloužení nájemní smlouvy došlo opakovaně, kdy žalované byla tato vůle sdělena při četných jednání mezi ní a žalobcem zastoupeným DOSPRA spol. s r. o., což bylo prokázáno zejména čestným prohlášením paní Š., která žalované 18. 1. 2021 sdělila, že jí nebude prodloužena nájemní smlouva. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně považoval nedodržení písemné formy oznámení žalobce o nepokračování v nájmu za takovou vadu, jež způsobuje absolutní neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti namítané smluvní stranou (§ 588 o. z.). Dovolatel má však za to, že na oznámení je nutno pohlížet jako na jednání relativně neplatné, jehož neplatnosti se musí strana dovolat, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Nadto nedostatek písemné formy byl zhojen dopisem z 9. 3. 2021. Odvolací soud také dle jeho názoru zjevně opomenul přihlédnout k praxi zavedené mezi účastníky, kdy ústní forma byla běžná a akceptovatelná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky právních následků nedodržené smluvené formy právního jednání. 8. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 9. Podle § 3074 odst. 1 věty první o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (od 1. 1. 2014 – viz § 3081 o. z.), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů. Byť nájem v daném případě vznikl dne 1. 10. 2001, řídí se od 1. 1. 2014 občanským zákoníkem. 10. Podle § 582 odst. 1 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, , uveřejněném pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, poukázal na to, že vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti). Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním na