26 Cdo 1351/2014 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1351/2014 citace  Název judikátu:Odměna správce podniku Právní věta:Právo správce podniku na odměnu podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nevzniká na základě pouhého zjištění správce, že podnik neexistuje. Přiznání takové odměny předpokládá podání zprávy správce o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2015 Spisová značka:26 Cdo 1351/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1351.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Prodej podniku Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 485/2000Sb. § 338n odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 338n odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:65 / 2016 Anotace:Soud prvního stupně zastavil výkon rozhodnutí nařízený jeho usnesením prodejem podniku povinné a oprávněnému uložil povinnost zaplatit správci podniku odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 54 450 Kč. Vyšel z toho, že povinná podnik neprovozuje a že čisté jmění podniku je nulové. Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněný měl a mohl předpokládat uvedený výsledek řízení, proto je povinen zaplatit správci podniku náhradu hotových výdajů a odměnu podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. K odvolání oprávněného změnil odvolací soud výrok o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku tak, že oprávněný je povinen nahradit správci podniku částku 446,40 Kč. Podle názoru odvolacího soudu je nutno § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. vykládat v souvislosti s § 338n o. s. ř. tak, že upravuje odměnu správce podniku pouze pro případ předlužení podniku. Nemůže-li správce podniku svou odměnu odvodit od určené ceny podniku (§ 338n odst. 2 o. s. ř.) a nevykoná-li žádnou práci kromě zjištění, že podnik povinného neexistuje a nelze jej proto ocenit, nemá dle odvolacího soudu nárok na odměnu. Správci proto přiznal pouze náhradu hotových výdajů, které vynaložil za účelem zjištění, že podnik neexistuje. Usnesení odvolacího soudu napadl správce podniku povinné dovoláním u Nejvyššího soudu, jemuž byla k řešení předložena otázka odměny správce podniku za situace, kdy správce nepodal zprávu o ceně podniku z důvodu, že podnik neexistuje. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1351/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale, se sídlem v Českých Budějovicích, K. Světlé 512/4, identifikační číslo osoby 00514152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 9, proti povinné GASTRO INTERNATIONAL s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, 5. května 70/851, identifikační číslo osoby 26504618, pro 1 279 250 Kč s příslušenstvím, prodejem podniku povinné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 241/2012, o dovolání správce podniku povinné Mgr. Emila Fischera, MBA, advokáta se sídlem v Praze 4, Podolská 90/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 16 Co 465/2013-58, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Správce podniku Mgr. Emil Fischer, MBA, je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce Mgr. Jiřího Linharta. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 13 E 241/2012-24, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) zastavil výkon rozhodnutí nařízený jeho usnesením ze dne 2. 5. 2012, č. j. 13 E 241/2012-6, prodejem podniku povinné (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit správci podniku Mgr. Emilu Fischerovi, MBA, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 54 450 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že povinná podnik neprovozuje (na adrese zapsané v obchodním rejstříku nesídlí, nevede účetnictví a nelze zjistit její majetek) a že čisté jmění podniku je nulové. Protože oprávněný měl a mohl předpokládat uvedený výsledek řízení, je povinen zaplatit správci podniku (dále také „dovolatel“) náhradu hotových výdajů a odměnu ve výši celkem 54 450 Kč, z toho odměnu v částce 45 000 Kč podle § 2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 329/2009 Sb. (dále jen „vyhláška“). K odvolání oprávněného Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 16 Co 465/2013-58, výrok o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit dovolateli částku 446,40 Kč; náhradu nákladů odvolacího řízení oprávněnému nepřiznal. Podle názoru odvolacího soudu je nutno ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky vykládat v souvislosti s § 338n zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“) tak, že upravuje odměnu správce pouze pro případ předlužení podniku. Jestliže správce podniku určí cenu věcí a jiných majetkových hodnot patřících podniku, zjistí výši peněžních prostředků v hotovosti a na uloženém účtu, ocení závazky patřící k podniku, výši peněžitých závazků patřících k podniku a cenu podniku se závěrem o jeho předluženosti, má při zastavení výkonu rozhodnutí (§ 338n odst. 6 o. s. ř.) právo na odměnu ve výši 45 000 Kč. Nemůže-li správce podniku svou odměnu odvodit od určené ceny podniku (§ 338n odst. 2 o. s. ř.) a nevykoná-li žádnou práci krom zjištění, že podnik povinného neexistuje a nelze jej proto ocenit, „nárok na jakoukoli odměnu nemá“. Za tohoto stavu odvolací soud dovolateli přiznal náhradu hotových výdajů, které vynaložil za účelem zjištění, že podnik neexistuje. Usnesení odvolacího soudu napadl správce podniku (povinné) dovoláním, v němž přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky stanovení výše odměny správce podniku podle § 2 odst. 2 vyhlášky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§ 237 o. s. ř.). Ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky odvolací soud nesprávně právně posoudil a vyložil, připustil-li široký výklad zcela jednoznačné normy a popřel-li smysl vyhlášky, která odměnu správce podniku kogentně stanovuje a stupňuje výši odměny podle složitosti věci. Názor odvolacího soudu degraduje práci správce podniku a současně „ignoruje…otázku explicitních nákladů, které správce v souvislosti se svou prací má, jako jsou náklady na provoz kanceláře a pojištění, které nemohou být postiženy náhradou hotových výdajů a které právě pro svou obtížnou vyčíslitelnost pro jednotlivý případ jsou zahrnuty v odměně správce“. Účelem novely vyhlášky (č. 329/2009 Sb.) bylo odstranění zjevné nedostatečnosti předchozí úpravy založením práva správce podniku na minimální výši odměny pro případ, kdy cenu podniku nebylo možno zjistit. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v daném vykonávacím řízení vůbec nedošlo ani k ocenění podniku. Jestliže komentář k příslušné procesní úpravě (§ 338zo a § 338n o. s. ř. – Občanský soudní řád, Drápal/Bureš a kol., Nakladatelství C. H. Beck, Velké komentáře, 1. vydání 2009, II. díl, strana 2657) zmiňuje, že správci podniku nenáleží odměna, vyplývá-li z usnesení o ceně podniku nemajetnost povinného, pak tím spíše nemůže být správci podniku přiznána odměna v té fázi řízení, ve které vůbec nebylo přistoupeno k ocenění podniku, ale pouze k prvotnímu prověřování majetkových poměrů podniku povinného. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) bez nařízení ústního jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu legitimovaným - správcem podniku povinné, jehož práv se napadený výrok týká (§ 338i a násl. o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně skončeno odvolací řízení (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolacím soudem řešená otázka odměny sprá