26 Cdo 1570/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1570/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2010 Spisová značka:26 Cdo 1570/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1570.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Jednání soudu Odnětí možnosti jednat před soudem Dotčené předpisy:§ 229 odst. 3 o. s. ř. § 115 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1570/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce N. T., správce konkurzní podstaty úpadce V. K.,proti žalované HOPI s.r.o., IČ: 46887695, se sídlem v Klášterci nad Ohří, Pražská 673, zastoupené JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zaplacení 1.984.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 147/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2008, č. j. 10 Co 888/2006-122, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2008, č. j. 10 Co 888/2006-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Původní žalobce V. K. se žalobou ze dne 4. 12. 2001 domáhal zaplacení níže specifikované částky jako dlužného nájemného z nebytových prostor za dobu od 1. 7. 1999 do 31. 3. 2000. Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 10 C 147/2003-86, uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci částku 1.984.500,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11% z částky 630.000,- Kč od 16. 7. 1999 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% z částky 630.000,- Kč od 16. 10. 1999 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% z částky 630.000,- Kč od 16. 1. 2000 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 31. 8. 1998 smlouvu o nájmu „nebytových prostor případně plochy v M., ul. J. E. P. 274, které jsou na pozemku č. parc. 4318 v k. ú. Most zapsané na LV 3768 o výměře 1400 m2, jakož i 60 stání pro osobní vozy k užívání pro zákazníky a pracovníky nájemce včetně příjezdové komunikace“. Ve smlouvě bylo uvedeno, že parkovací plochy a komunikace jsou ve vlastnictví Nemocnice s poliklinikou v Mostě a žalobci byly dány k bezplatnému užívání a že vymezení pronajatých ploch (v budově i na pozemku) vyplývá ze situačního plánu, jenž je přílohou smlouvy. Nájem byl uzavřen za účelem provozování maloobchodu s potravinami a zbožím denní potřeby na dobu určitou pěti let počínaje 1. 9. 1998. Měsíční nájemné bylo stanoveno na 210.000,- Kč plus 5% DPH se splatností k 15. dni prvního měsíce příslušného čtvrtletí. K žádosti žalobce z 18. 8. 1998 vyslovil Městský úřad v Mostě s uzavřením nájemní smlouvy dne 31. 8. 1998 souhlas, rozhodnutí odeslal žalobci 1. 9. 1998 poštou a 2. 9. 1998 faxem, který byl přijat. Účastníci požádali 12. 2. 1998 o dodatečné udělení souhlasu. Žalovaná dala žalobci 21. 5. 1999 výpověď z nájmu, k 1. 7. 1999 předmětné prostory opustila a přestala platit nájemné. Žalobce získal nového nájemce 31. 3. 2000. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva ze dne 31. 8. 1998 je platným právním úkonem, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované § 3 odst. 3 zákona č. 116/1190 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 3. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). V souladu s § 3 odst. 2 tohoto zákona jejímu uzavření předcházel souhlas příslušného správního orgánu, který byl vydán 31. 8. 1998, přičemž není podstatné, kdy bylo rozhodnutí účastníkům doručeno. Mezi žalobcem V. K. a žalovanou tak vznikl dne 1. 9. 1998 nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám, který trval i ve vymezeném období od 1. 7. 1999 do 31. 3. 2000 (výpověď žalované z nájemní smlouvy z 21. 5. 1999 nepovažoval soud prvního stupně za platnou). Vycházel z toho, že samotným opuštěním nebytových prostor nezanikla žalované povinnost platit žalobci sjednané nájemné. Proto žalované uložil, aby dlužné nájemné ve výši 1.954.500,- Kč s úrokem z prodlení žalobci zaplatila. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 10 Co 888/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení byl usnesením téhož soudu z 10. 9. 2007, č. j. 46 K 1003/2006-479, prohlášen na majetek původního žalobce V. K. konkurs a že ustanovený správce konkursní podstaty N. T. navrhl, aby bylo pokračováno v řízení přerušeném prohlášením konkursu. Po zopakování některých důkazů se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak nesouhlasil s jeho právním posouzením. Citoval § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. a připomněl, že podle judikatury má nedostatek předchozího souhlasu podle uvedeného ustanovení za následek absolutní neplatnost nájemní smlouvy a že ani po zrušení tohoto ustanovení zákonem č. 302/1999 Sb. nelze uzavřenou smlouvu považovat za platnou. Uvedl, že rozhodování obce o udělení souhlasu spadá do působnosti zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně a doručeno. Z potvrzení Městského úřadu v Mostě ze 7. 6. 1999 vyplývá, že souhlas k uzavření předmětné nájemní smlouvy z 31. 8. 1998 nebyl předán osobně, ale byl odeslán 1. 9. 1998 poštou a 2. 9. 1998 faxem. Zjevně tedy šlo o souhlas následný, což je patrné i ze skutečností, že samotná nájemní smlouva postrádá potvrzení přílohy č. 3 – souhlasu obecního úřadu, a že sami účastníci požádali 2. 12. 1998 o udělení souhlasu znovu. Z tohoto důvodu je předmětná nájemní smlouva absolutně neplatná, když nešlo ani o situaci, kdy by před rozhodnutím obce uplynula patnáctidenní lhůta, která by mohla vyvolat fikci udělení souhlasu s uzavřením smlouvy. Pro nadbytečnost se nezabýval dalšími námitkami žalované. Protože žalobce požaduje plnění za dobu, kdy žalovaná předmětné prostory neužívala, nelze uplatněný nárok kvalifikovat ani jako bezdůvodné obohacení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (správce konkursní podstaty) dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Soudy obou stupňů dospěly ke stejným skutkovým závěrům, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu 31. 8. 1998, že V. K. 18. 8. 1998 požádal Městský úřad v Mostě o vydání souhlasu s jejím uzavření a že souhlas byl vydán 31. 8. 1998. Byla tak splněna zákonná podmínka, aby souhlas příslušného obecního úřadu byl vydán před uzavřením nájemní smlouvy. V. K. v průběhu řízení také uvedl, že udělení souhlasu si před uzavřením smlouvy telefonicky ověřil. Skutečnost, že k doručení souhlasu došlo až dodatečně, nic nemění na tom, že rozhodovací činnost obecního úřadu směřující k jeho vydání je dokončena okamžikem vlastního rozhodnutí (úkonem vydání souhlasu). Jelikož napadené rozhodnutí neobsahuje žádné další důvody neplatnosti nájemní smlouvy, má za to, že byla uzavřena platně. Dále dovolatel namítá, že byl podstatně zkrácen na svých procesních právech, když se nemohl zúčastnit jednání z 10. 9. 2008, při němž bylo prováděno dokazování, k němuž jej odvolací soud nepředvolal, ačkoliv mu jeho účast v řízení byla známa, neboť v podání z 26. 6. 2008 navrhl pokračovat v řízení přerušeném z důvodu prohlášení konkursu na majetek úpadce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z úplně zjištěného skutkového stavu, přičemž učiněný právní závěr má oporu nejen ve výkladu příslušných právních norem, ale i judikatuře dovolacího soudu. Proto navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněný